pondělí 8. dubna 2019

Točník a Žebrák

Milí přátelé,

letos jsem si připravil poměrně dlouhý seznam památek a zajímavých míst, které chci stihnout navštívit. Pár výletů už jsem stihl zrealizovat. Než se k nim dostanu, musím se však podělit ještě o příběhy z cest, které jsem absolvoval v uplynulém roce. V dnešním článku se s vámi podělím o tip na skvělý výlet ve Středočeském kraji a to na hrdy Točník a Žebrák, které byly ve své době královskými pevnostmi a které rozhodně stojí za návštěvu, pokud jste nadšenci do historie tak, jako já.

Pohled na hrad Točník z věže Žebráku

Na Žebrák a Točník jsem se, na rozdíl od jiných výletů, vypravil s rodinou. Oba hrady leží v malebné krajině v okrese Beroun a stojí naproti sobě v obci Točník, nedaleko se pak nachází i městečko Žebrák, kam doporučuji zaskočit na oběd. Ještě zmíním, že hrady patří státu a jsou spravovány Národním památkovým ústavem a lze si na ně zakoupit jednorázovou zvýhodněnou vstupenku.

Zaparkovat se dá na prostorném parkovišti pod hradem Točník. My jsme se první vypravili právě na Točník, kam si musíte vyšlápnout, cesta je to však příjemná, v krásné přírodě. Na úpatí kopce se chovají kozy a jiná hospodářská zvířata. Samotnou prohlídku hradu je možné absolvovat buď sólu, nebo v letní sezóně s průvodcem. Pokud se rozhodnete pro samostatnou prohlídku, kterou jsme využili i my, můžete si zapůjčit hezky napsaného a přehledného tištěného průvodce a nepřijdete tak o nic z historie hradu.

Točník samotný je velmi dobře dochovanou památkou, navíc se o něj stát pěkně stará a hrad prochází několika etapami rekonstrukce. Abych nezapomněl, přímo v příkopu hradu, kam je dobře vidět z mostu po kterém do hradu vstoupíte, jsou chováni dva medvědi. Nyní už k samotnému hradu. Točník byl vystavěn římským a českým králem Václavem IV. (synem Karla IV.), jako honosné a reprezentativní sídlo, poté, co dolní hrad Žebrák vyhořel. Namísto nákladné a obtížné rekonstrukci Žebráku, který navíc nebylo možné vzhledem k okolnímu terénu rozšířit, se král rozhodl pro výstavbu nového hradu.

Točník je často zmiňován v souvislosti s tím, že se ve své době jednalo o vysoce kvalitní stavitelské dílo a podle některých odborníků se jednalo o první typ sídla, který mohl být příkladem přechodu od hradů k zámkům. Hrad sestával ze dvou velkých paláců. První palác byl sídlem purkrabího. V souvislosti s tímto palácem musím zmínit především rozlehlé sklepení, které sloužilo jako stáj, zde král, pokud si dobře pamatuji, mohl ustájit až 250 koní. V paláci se také nacházel rozsáhlý reprezentační sál, který byl svými rozměry největší soudobý sál v království.

V paláci purkrabího ubytovával král své hosty. Samotný královský palác, který je také nejlépe zachovalou stavbou hradu, se nachází na třetím nádvoří. Palác sloužil soukromým účelům panovníka. Na západní straně je palác podsklepen, jednalo se snad o sklady. Přízemí paláce pak sloužilo jako hospodářské zázemí a nacházela se zde černá kuchyň. V patře se nachází vstupní síň, dále pak bývalý velký sál, který je již po několik staletí využíván jako kaple, komnata, kde jsou vystaveny modely významných hradů a konečně soukromé komnaty krále.

Podle mých informací, by nyní mělo být zpřístupněno i druhé patro paláce, kde se ve své době nacházely komnaty královny. Nesmím také zapomenout zmínit, že na hradě žijí netopýři, které je možné na několika místech v královském paláci slyšet.

Zrovna, když jsme byli na návštěvě paláce, spustil se venku pořádný liják a my jsme tu na chvíli takřka uvízli. Dokonce jsme uvažovali, že návštěvu Žebráku vypustíme. Naštěstí se po chvíli vyjasnilo a déšť zase vystřídalo slunečné počasí a tak jsme se z Točníku vypravili na Žebrák. Musím napsat, že cesta na Žebrák je trochu nešťastně označena a člověk ji musí chvilku hledat, jelikož je celé okolí zříceniny obrostlé lesem a nevede na ni tak dobrá cesta, jako na Točník.

Žebrák je z mého pohledu tím méně zajímavým z obou hradů, na rozdíl od Točníku se totiž jedná o opravdovou zříceninu, ze které se dochovala jen jedna místnost, kde jsou vystavovány modely hradu v jeho šťastnějších letech a vysoká kruhová věž. Výstup na věž určitě doporučuji, protože je z ní krásný výhled na okolní krajinu i na protější Točník. Pokladní však její každodenní cestu do práce rozhodně nezávidím.

Na závěr samozřejmě přikládám několik fotografií, které jsem pro vás pořídil a příště se můžete těšit už jen na Křivoklát, a pak už budou následovat pravidelné články o mých výletech v tomto roce.








sobota 16. března 2019

Čtvrté výročí blogu

Moji milí,

přijde mi to až neuvěřitelné, jak ten čas letí. Včera 15.3.2019 můj blog oslavil již své čtvrté narozeniny. Rád bych tedy věnoval pár slov tomuto výročí. Ohlédnu se zpět do minulosti, vyjádřím se k současnosti a podělím se o plány do budoucna.

Literatura, historie a psaní byly vždy mými největšími koníčky. Sotva jsem se naučil číst a psát, otevřela se přede mnou cesta plná dosud nevídaných možností. Se psaním jako takovým jsem začal zhruba okolo dvanácti let. Nejdříve se jednalo o různé výpisky z dějin, až jsem se dostal k tomu, že jsem začal vymýšlet a zapisovat vlastní příběhy. Tak se někdy v době, kdy mi bylo patnáct let zrodil svět, o který jsem se rozhodl podělit prostřednictvím knihy.

Dodnes mám schované staré sešity plné zápisků, i příběhu. Byl to neuvěřitelný proces, když se podívám na své prvotiny, jednalo se o texty plné hrubek za které bych si dnes nafackoval a rozhodně bych je nikde nezveřejňoval. Čím jsem byl starší, tím více jsem se zlepšoval, vzdělával a rozšiřoval si obzory. Později jsem začal vytváře různé herní wiki, až jsem si troufl přispívat na wikipedii. Mohu se podělit třeba o to, že jsem zásadně přepracoval a rozšířil článek o Karlovi IV. na české wikipedii. Nakonec jsem v roce 2014 začal psát mou knihu, pro kterou jsem využil všechen ten materiál, který jsem schovával celá léta v šuplíku.

V roce 2015 jsem se zúčastnil literární soutěže. Dopadlo to skvěle a skončil jsem mezi vítězi, i když jsem v době, kdy jsem povídku odesílal vůbec nevěřil, že bych mohl uspět. Konec konců, povídku jsem napsal za jediný den. A právě tehdy jsem založil tenhle blog, protože jsem fakt začal věřit tomu, že se mi podaří nakonec vydat i celý román a tento blog mu měl být věnován.

S trochou studu přiznávám, že už uplynuly čtyři roky a můj román stále leží v šuplíku, protože s ním stále nejsem spokojen a chtěl bych jej celý přepracovat. Ovšem bez něj by nikdy nevznikl tento blog. Vždyť já jsem byl vždycky člověk mírně stydlivý, introvertní a samotářský. Dlouho mi trvalo, než jsem získal takové sebevědomí, abych šel s kůží na trh. Nakonec jsem to dokázal a založil jsem tento blog, právě onoho 15.3.2015.

Přestože jsem blog zakládal s úplně jiným záměrem, stále tu je. Blog se postupně změnil v osobní. Dělím se s vámi o některé zážitky, vzpomínky, názory, přináším vám svůj pohled na svět. Našlo se mnoho těch, kteří se s mými názory neztotožní, ale řekl bych, že víc je těch, kteří mě podporují. Postupně mi kolem blogu vyrostla malá komunita pravidelných návštěvníků, která se neustále rozšiřuje a dočkávám se většinou hezké zpětné vazby, což mě těší a motivuje, abych dále pokračoval.

Tento blog se stal nedílnou součástí mého života. Samozřejmě mám občas období, kdy se odmlčím. Jsem totiž toho názoru, že pokud člověk nemá zrovna co říci, měl by mlčet. Jakmile však mám na srdci něco, co považuji za důležité vám sdělit, vždy se vrátím, abych se vyjádřil. Budoucnost blogu vidím slibně. V následujících měsících vám přinesu články o výletech a cestování, ale také se s vámi podělím o některé zajímavé zkušenosti.

Věřím tedy, že mi i do budoucna zachováte přízeň a za rok se s vámi podělím o článek, který bude věnován pátému výročí blogu.

Mějte krásné jarní dny.


Jáchym.




pátek 18. ledna 2019

Nový rok

Milí moji,

bylo, nebylo, psal se rok 2018. Pro mě osobně to byl rok plný chaosu, překotných změn a poznání. Dalo by se se tak nějak říci, že jsem do nového roku vstoupil jako jiný člověk. Ale, dovolím se nyní vrátit o pár měsíců zpět. V minulém roce jsem na vlastní kůži zažil, co to znamená syndrom vyhoření, stupňující se čím dál zhoršujícími se podmínkami. Navíc jsem zase zažil onen otřes, kdy máte strach o život někoho blízkého.



To mi přineslo uvědomění si mnoha věcí. Jednak jsem si uvědomil, že život běží opravdu rychle a hekticky. Znovu jsem poznal, že nic v našem životě není samozřejmé a že můžeme kdykoliv ztratit to, na čem nám záleží. Pomalu jsem začal sklouzávat k negativismu, často jsem byl unavený. Ale pak jsem si řekl, že žijeme jenom jednou a byla by škoda se v něm trápit kvůli zbytečnostem. Potřeboval jsem chytnout nový dech, zbavit se všeho negativního, co mě činilo nespokojeným, znovu vykročit pravdou nohou. Začal jsem se změnami.

Podal jsem výpověď a užil si po letech dva měsíce odpočinku a sladkého nic nedělání. Posléze jsem si našel nové zaměstnání, které mi přineslo kýženou změnu. Zase jsem ožil, našel si práci, která mě baví a jako příjemný bonus jsem dosáhl ve všech směrech lepších pracovních podmínek. Zase mám pocit, že si práce, kterou odvádím, někdo váží.

Pro někoho to bude znít bláhově, ale uvědomil jsem si, jak moc naše životy ovlivňují sociální sítě. Sociální sítě, hlavně pak instagram, vytváří iluzi o dokonalém životě. Mnozí z nás tráví čas lovem lajků, aranžováním jídla v restauraci, které jsme sami nepřipravili (což mi vždycky připadalo dětinsky trapné, člověk by se měl chlubit vlastním, nikoliv cizím peřím) a prezentováním dokonalého, závisti hodného života. Jenomže, pak si člověk uvědomí, že to je iluze. Kolik zdánlivě šťastných a na fotkách spokojených párů se ve skutečnosti za onou clonou fotografií podvádí, uráží, hádá?

A konečně jsem to po letech udělal a já velký závislák na instagramu jsem deaktivoval můj profil, stáhl se ze všemožných sociálních sítí, přestal trávit čas nikam nevedoucím tlacháním s lidmi, zdánlivě stojících o seznamování, kteří ve skutečnosti žili jen virtuální životy. Najednou mi telefon začal hlásit, že týdenní průměr strávený u obrazovky se zkrátil o 95 %.

Začal jsem žít reálný život, zaměstnávat se, naplno se věnovat svým koníčkům. Zase jsem začal cvičit, plavat a to s mnohem větší vervou než kdy dříve. Začal jsem poznávat, co to je radost z pohybu a proměn, kterých člověk může dosáhnout, pokud na sobě pilně pracuje. A konečně, zase jsem začal být opravdu šťastný a spokojený. Naplno jsem se vytížil a svůj volný čas učinil vzácnějším.

Vyřešil jsem si v sobě mnoho otevřených otázek a uzavřel některé životní kapitoly. Před sebe hledím s velkým očekáváním. Těším se na jaro, na léto, až zase budu cestovat po hradech a zámcích, trávit čas venku. Těším se, protože se narodí další synovec. Těším se na čas strávený s přáteli a rodinou. V září vyrazím po letech na dovolenou a na mou vlastně vůbec první, kam vycestuji sám a celou si ji naplánuji. Těším se i na to, že můj blog oslaví další, už čtvrté narozeniny. Přijde mi to neuvěřitelné.

A o čem to mé dnešní povídání vlastně je? Je o tom, že vždy je ta pravá chvíle udělat velkou změnu, pokud jsme nespokojení a vždy se dá náš život změnit k lepšímu. Chce to jen trochu snahy, změny myšlení a život nám náhle může připadat mnohem krásnější. A hlavně, měli bychom si uvědomit, že jej asi opravdu žijeme jenom jednou (nebo ne?).

Hezký den.

neděle 11. listopadu 2018

Focení: Září 2018

Ahoj všem,

v dnešním příspěvku se s vámi podělím o další fotografie, které jsme nafotili s mou kamarádkou Luckou. Jednalo se již o naše třetí společné focení. Tentokrát jsme se rozhodli, že chceme něco mírně dekadentního a tak jsme se rozhodli fotit v okolí starých budov. Přiznám se, že na rozdíl od Lucky nejsem příliš adrenalinová povaha a tudíž jsem preferoval rozpadající se budovy, kam je ovšem možné legálně vstoupit. Zatímco Lucka by chtěla nějakou starou továrnu, kde člověku hrozilo, že ho bude pronásledovat nějaký hlídač, nebo hůř, podvratná existence.

Nakonec jsme však objevili vhodná místa, prvním místem bylo bývalé nákladové nádraží na Žižkově a tím druhým pak okolí chátrajícího Strahovského stadionu. Za sebe mám pocit, že se nám podzimní fotografie s nádechem dekadence opravdu vyvedly a každé fotografie, které s Luckou pořídíme jsou hezčí a hezčí. Pokud byste se chtěli podívat na více z Lucčiny práce, či byste měli zájem domluvit si focení, doporučuji mrknout na její facebookovou stránku, kterou naleznete pod tímto odkazem. Nyní už konec povídání a mrkněte na fotky.

Hezký večer.











úterý 9. října 2018

Na Červené Lhotě

Moji milí,

pokračuji v sérii článků o hradech a zámcích, které jsem letos navštívil. Dnes se s vámi podělím o vyprávění, kterak jsem navštívil Červenou Lhotu.

Na tento zámek, kde se natáčelo množství filmů a který je obecně velmi znám, jsem se dostal vlastně náhodou. Na vánoční akci v loňském roce jsem vyhrál v tombole vstupenku a to nejenom pro mě, ale rovnou pro čtyři osoby. A tak jsem se domluvil s kolegy a přáteli z práce a na jaře jsme na Červenou Lhotu zamířili.

Cesta příjemně odsýpala, protože jsme na zámek cestovali autem. Dorazili jsme poměrně brzy dopoledne a tak jsme se vydali rovnou na prohlídku. Musím říci, že okolí zámku je opravdu malebné a o romantickou atmosféru zde není nouze. Zamířili jsme tedy na prohlídku historických interiérů. Interiéry jsou plně vybavené, na rozdíl od jiných zámků zde však nevládne kýč a přeplácanost, protože zámek je zařízený spíše ve stylu bytu z počátku dvacátého století. Interiéry jsou také poměrně tmavé.

Prohlídka byla svým způsobem vtipná. Na zámku totiž musíte chodit v papučích, které si nazujete na boty. Tyto papuče jsou doslova obří a tak nemůžete dělat normální kroky, ale místo toho se šouráte a připomínáte tučňáky. Nejvtipnější byl samozřejmě výšlap do schodů. Naštěstí se celá prohlídka odehrává v prvním patře a tak je většinou třeba vyšlápnout jen tři schody. Z prohlídek, které jsem tento rok absolvoval mám také jeden zvláštní poznatek. Snad ani na jedné z nich nesměl chybět mohutný postarší pán, který výklad doprovázel rádoby vtipnými komentáři, kterým se smál jen on sám, ostatní nevěřícně zírali a jeho paní se asi jen tiše styděla.

Po prohlídce nám už vyhládlo a tak jsme se šli věnovat mé oblíbené činnosti, totiž stravování. Má dobrá slovenská kamarádka říká, že v tomto nezapřu českou povahu, jelikož před každým výletem se zajímám, kde se najím a co si dám. Tady musím mít menší výtku, na rozdíl od Karlštejna, kde je ulice doslova lemována restauracemi, u zdejšího zámku je jedna restaurace a pár stánků. Nu a tato restaurace mě zklamala, ceny byly vyšší, to by se dalo pochopit. V turistických lokalitách se vždy rejžuje a restaurace měla jistý punc luxusu. Ovšem výběr jídel už tak slavný nebyl, vybrat si bylo možné snad jen ze čtyř jídel a česká klasika úplně chyběla. Měl jsem tedy jakousi rýži s nějakou smetanovou omáčkou. Jídlo bylo dobré, porce však malá. Takže jsem se moc nenajedl.

Po obědě jsme vyrazili na procházku okolo zámeckého rybníka. Procházka to byla pěkná, akorát bylo třeba zdolat menší skálu, docela jsme obdivovali cyklisty, co museli do skály táhnout kola a ještě dávat pozor, aby si nepřivodili úraz. Po procházce jsme využili další zdejší atrakci a tou je plavba po zámeckém rybníčku na loďkách.

Musím říct, že to byl docela adrenalinový zážitek. Můj táta se mi smál, že považuji za adrenalin plavbu na loďce. S kamarádkou jsme seděli na zádi člunu a ze všech sil jsme se soustředili na to, abychom udrželi rovnováhu, zatímco její manžel a náš kolega a kamarád z práce se střídali u veslování. Když se dohodli uprostřed rybníčka, že se vystřídají, tak jsme se viděli na půl ve vodě, protože při výměně pozic se loďka nebezpečně zakymácela a my jsme se křečovitě ze všech sil drželi. Kamarád navíc vesloval asi poprvé v životě, protože to s námi málem napálil do skály, na které zámek stojí.

Po půl hodině jsme si konečně oddechli, když jsme se ocitli znovu na pevné zemi. Tam jsme taky potkali další posádku, kterou tvořili manželský pár a jejich pes. Na rybníčku jim chudák pes spadl do vody a pán, instinktivně skočil za ním, aby jej zachránil. Byl tedy promočený skrz na skrz a my jsme mu to rozhodně nezáviděli, ačkoliv bylo krásně, myslím, že byl duben.

Na závěr si můžete prohlédnout fotky, které jsem na Lhotě pořídil. V interiérech se bohužel fotit nesmělo, nicméně krásy exteriéru to bohatě vynahradily. Pro dnešek se s vámi loučím a příště vás vezmu na hrady Žebrák a Točník.








neděle 7. října 2018

Život v pozlátku

Moji milí,

už dlouho jsem nenapsal článek, kde bych se do hloubky zamýšlel nad nějakým důležitým tématem. Tak jsem si řekl, že je čas to napravit a přicházím s takovou menší úvahou. Jak již název napovídá, zamýšlím se nad životem v pozlátku. Řekl bych, že mám co k tomuto tématu říci, ať už z vlastní zkušenosti, nebo z pozorování ostatních lidí z mého bezprostředního i vnějšího okolí.



Čas je neúprosný a mám pocit, že běží čím dál překotněji. Technologie se vyvíjí a dnes máme k dispozici takové vymoženosti, které jsme si nedovedli před dvaceti lety ani představit. Denně jsou nám prezentováni úspěšní, chytří a krásní lidé, kteří mají doslova snový život a rádi se o něj dělí spolu s ostatními, především pak prostřednictvím sociálních sítí. Jak ale rozeznat, co je pravda a co je lež, iluze? Pro mě to právě znamená ono zmíněné pozlátko. To je oříšek.

Mám pocit, že většina lidí přistoupila na tuto hru, nyní budu mluvit v obecné rovině. Dnes a denně se předháníme, kdo bude mít na instagramu lepší fotku, toužíme po lajcích, komentářích a uznání. Pořizujeme si nejnovější technologie, kdo nemá nejnovější mobil, jakoby zaostával. Abych byl objektivní, i já částečně těmto těmto trendům podlehl, třebaže tedy, ještě nearanžuji každé jídlo, co si objednám v restaurace, abych se tím pochlubil na instagramu.

Rád se s vámi podělím o pár příkladů, abych vám přiblížil o čem vlastně píšu. Měl jsem totiž několikrát možnost nahlédnout, za onu clonu iluze a pak jsem měl možnost spatřit realitu, která byla přinejmenším smutná a bídná. Kdysi jsem poznal jednoho člověka, který byl měl opravdu krásnou fyzickou schránku, charisma a bezpočet obdivovatelů na sociálních sítích, kde se s nimi dělil o krásné snímky, vytvářející klam, že žije krásný a úspěšný život.

Jenomže jsem měl možnost z bezprostřední blízkosti spatřit pravdu. Ten člověk byl chorobný lhář, podvodník, naprosto bez skrupulí ubližoval lidem, kteří ho opravdu měli rádi. Nasekal si dluhy, využíval ostatní, jenomže měl jakýsi šarm, kterému lidé v jeho okolí snadno podléhali, mě nevyjímaje. Jenomže za tím dokonalým obrazem se skrýval výše popsaný člověk. Když jednou náhodou přišel k penězům, místo, aby splatil své dluhy a zaplatil těm všem důvěřivcům, co mu půjčili, koupil jsi nejnovější iphone a za potlesku ostatních dál vytvářel dojem dokonalého a spořádaného člověka, který žije úžasný život. Dál pokračoval ve svých lžích a dál mistrně využíval lidí, aby dosáhl svého. Totiž co nejpohodlnějšího života, ovšem bez vlastního přičinění.

Potkal jsem také mnoho párů, kteří na sociálních sítích vytvářeli dojem naprosto spokojených a šťastných lidí, každý by jim mohl doslova tuto lásku závidět. Jaká však byla pravda? Mnohem drsnější. Takové páry většinou žili ve spirále neutuchajících hádek, nevěr, falše a přetvářky, dokonce i domácího násilí. To vše se jim však dařilo zase skrývat a vytvářet ono pozlátko, představení pro ostatní. Věřím, že každý z vás, co toto čte se s nějakým takovým příkladem setkal i ve svém životě.

Z toho všeho, co jsem popsal, mám pocit, že mnozí lidé ztrácejí vlastní tvář, aby se zavděčili svému okolí, Není to však zbytečné? Nebylo by krásnější a přirozenější, kdyby si každý z nás zachoval svou podstatu, individualitu? Je pravda, že ona realita je mnohdy prostší a obyčejnější. Jenomže právě v tom vidím to pravé kouzlo, právě to na lidech oceňuji. Naštěstí je i mnoho příkladů, na kterých je vidět, že lidé zrají. Jednoho krásného dne se oprostí od povrchnosti a pozlátka a teprve pak vynikne jejich přirozenost, možná se teprve pak stanou opravdu šťastnými a možná také ne. Jaký názor máte vy? Neváhejte se o něj podělit do komentářů.

sobota 6. října 2018

Po letech na hradě

Moji milí,

tak jsem zase tady. Tentokrát vás vezmu na výlet na Pražský hrad. Než jsem se přestěhoval do Prahy, při každé návštěvě jsem na hrad zamířil, alespoň do venkovních prostor. Byl to takový můj rituál. Interiéry hradu jsem si poprvé prohlédl v roce 2012. Od té doby, co se zvýšila bezpečnostní opatření a co žiji v Praze, jsem se návštěvě hradu vyhýbal.

Letos jsem si však řekl, že hrad navštívím a znovu si prohlédnu jeho interiéry. První návštěva ovšem dopadla bez úspěchu. Dorazili jsme pozdě a tak už nemělo smysl kupovat si prohlídku. Druhý pokus už byl úspěšnější, avšak i tak jsem musel spolknout hořkou pilulku. Katedrála v ten den byla zavřená z liturgických důvodů. Ok, to se dá pochopit, i když férovější by bývala byla sleva.

Nu a tak jsme zamířili spolu s kamarádem na prohlídku starého královského paláce, jehož nejvýznamnější místností je světoznámý Vladislavský sál. Dále jsme se podívali do baziliky sv. Jiří, Rožmberského paláce, dříve ústavu šlechtičen, pokud se nemýlím a nechyběla ani návštěva kýčovité Zlaté uličky. Perlička na závěr, při opouštění hradu jsme potkali kardinála, před ním šel jakýsi pán v obleku a klaněl se mu. Jelikož na nás kardinál skoro vybafl zpoza rohu, málem jsme se srazili, protože ten pán neuhýbá a klidně by přešel přes vás.

Závěrem přikládám fotky z hradu a příště se můžete těšit na Červenou Lhotu.

Váš Jáchym.












neděle 2. září 2018

Zase na začátku

Moji milí,

dnešní příspěvek bude osobnější než je u mě zvykem, začínám totiž psát novou životní kapitolu. Udělal jsem v životě zase jednou radikální řez, nyní se s vámi podělím o vyprávění, co tomuto řezu předcházelo a co od něj čekám.



Všechno začalo začátkem roku 2016. V mém rodném městě jsem se necítil šťastný, nebyl jsem spokojený směrem, kterým se můj život ubíral. Právě tehdy se naskytla jedinečná možnost něco změnit. Přesunul jsem se za prací do Prahy a za pár měsíců jsem se přestěhoval do Prahy. Splnil jsem si tehdy jeden ze svých snů. Začal jsem znovu, v místě, které jsem miloval a které mě vždycky táhlo. Můj život se od základů změnil.

Začátky v Praze byly úžasné. Pro člověka z malého města tu bylo tolik nevídaných možností pro volnočasové vyžití, osobní život, seznamování. Zatímco mnoho lidí si život začne užívat v podstatě během dospívání, já jsem si ho začal užívat až po přesunu do hlavního města. Skoro každý den jsem byl někde venku, procházky, výlety, posezení s přáteli, bujaré večírky až do ranních hodin, to vše jsem náhle prožíval. Najednou jsem měl přesně ten život, jaký jsem si vždycky přál.

Nikdy před tím jsem neměl větší množství přátel, tady se to změnilo, naše jsem během let spoustu přátel, dalo by se říci, že jsem tu našel tak trochu novou rodinu a hlavně, tady jsem objevil to, po čem jsem vždycky toužil, místo, totiž domov. Ne vždy to však bylo růžové. Brzy jsem objevil i tu odvrácenou stranu, život zde běží tak nějak rychleji, hektičtěji a anonymněji než na malém městě.

Život tady mi mnohé dal, mnohé vzal a mnohé naučil. Tak nějak jsem objevil sám sebe, stal se ze mě člověk více otrlejší, více samostatnější a nezávislejší. Našel jsem zde svou identitu, začal dělat věci, které jsem dříve nedělal, totiž objevil jsem kladný vztah ke sportu, začal cvičit, plavat, naučil jsem se pravidelně stravovat. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, přibral jsem už více jak deset kilo. Nikdy před tím se mi nepodařilo takhle rychle přibírat. Pro člověka, který měl celý život problémy s hmotností je to úspěch zcela nevídaný.

Také jsem si tu prošel několika vztahy, které však neměly dlouhého trvání. Především z důvodů, že já a moji protějškové jsme měli zřejmě zcela odlišné představy o tom, jak by měl vztah dvou lidí vypadat. Pro mě byl, je a vždy bude partnerský vztah něco posvátného na čem je třeba pracovat, pečovat o to něco, aby to rostlo. Pokud se však snaží jen jedna strana, nemá to smysl. Vždy na to musí být dva. Po několika fackách, co jsem od života dostal, se ze mě stal tvrdší a zatvrzelejší člověk. I to byla svým způsobem pozitivní lekce a já jsem rád za každou zkušenost, kterou mi život přinesl, jelikož se stále učím a formuji.

Zhruba před rokem přišel zlom. Počáteční nadšení vystřídal stereotyp, který se pomalu začal do mého života vkrádat. Můj osobní život, nebýt přátel, by byl býval zcela prázdný. Do toho jsem pomalu začal zjišťovat, že má práce mě přestala naplňovat. Řekl bych, že se u mě začal objevovat syndrom vyhoření. Zhruba od podzimu jsem začal být čím dál unavenější. Podzim a zimu opravdu nemusím, ven mě to přestalo lákat. Stále více začal můj život vypadat tak, že jsem chodil do práce a domů a stále dokola.

Najednou jsem si začal připadat, jako bych zestárl tak o dvacet let. Přestal jsem stíhat to městské tempo, noční život mě přestal lákat, alkohol mi přestal chutnat a čím dál víc jsem začal toužit spíše po klidu a odpočinku. Přisuzoval jsem to oné zmíněné zimní únavě, málokdo má přeci rád zimu. Moc se toho v ní dělat nedá.

Jakmile přišlo jaro, trochu se to změnilo. Ano, pravda, noční život mě už nelákal a zatím neláká, ale začal jsem být více aktivnější. Naučil jsem se chodit pravidelně plavat, na procházky a začal jsem poznávat nové lidi. Čím dál více jsem začal o víkendech unikat z Prahy a cestovat po hradech a zámcích, což je pozitivum, jako dítě jsem navštívil mnoho hradů a zámků, historii jsem vždycky miloval. Jak jsem dospěl, najednou nebylo tolik možností. To jsem tenhle rok změnil a konečně jsem podnikl mnoho výletů. Častěji jsem také začal jezdívat za mou rodinou, kde mi bylo dobře a vždycky jsem odpočinul.

Postupně jsem začal objevovat příčinu nespokojenosti, která se stále více a více stupňovala. V životě je třeba mít rovnováhu, pokud máte prázdný osobní život, je třeba mít práci co vás naplňuje a koníčky, které vás zabaví. Pokud je to naopak, máte sice nic moc práci, ale vydařený osobní život, může to být fajn. Vždy máte někoho, komu si můžete postěžovat a společnými silami to překonat. Pokud nemáte jedno, ani druhé, je to problém, začne to haprovat.

A tak jsem se rozhodl, že znovu nastolím v mém životě rovnováhu. Můj život v Praze mám rád, akorát jsem si uvědomil, že je potřeba z něho vytrhnout a změnit všechno, co mě začalo činit nespokojeným. V půlce roku jsem se odhodlal a podal jsem výpověď. Přeci jen, pokud člověk nemá žádnou jinou zodpovědnost, než za sebe samotného, proč setrvávat tam, kde vás to neuspokojuje?

Najednou se do mého života začaly vracet pozitivní pocity, zase jsem se začal cítit spokojený a šťastný. Nikdy jsem svých velkých rozhodnutí nelitoval, všechno je důsledek něčeho. A tak ve svém životě otevírám zase novou kapitolu, jaká ta kapitola bude, to nevím. Udělám však všechno proto, aby byla lepší, než ta předchozí. Udělal jsem první krok a teď budou následovat další. Chci se v životě zase posunout někam dál.

Držte mi palce, abych na svou novou cestou vyšel tou správnou nohou. :)

středa 22. srpna 2018

Výprava na Karlštejn

Moji milí,

letos jsem si konečně našel čas a věnoval jsem se tomu, co mám rád. Totiž cestování po významných památkách naší země a jako milovník historie jsem si přišel opravdu na své. Jak už jsem referoval, mám pro vás díky tomu sérii článků o těchto výletech. Vyprávění otevírám tímto článkem o Karlštejnu. Následně se můžete těšit na Červenou Lhotu, Pražský hrad, Točník, Žebrák, Křivoklát. V září se chystám ještě na další výlety a tak věřím, že článků bude ve finále ještě více.



Na Karlštejn jsme se vypravili spolu s mými přáteli původně v sobotu 21.8.2018. Mysleli jsme si, že cestování to bude hladké, jelikož Karlštejn je od Prahy kousek. Jenomže nebylo. Už na hlavním nádraží, na svém odjezdu, byl vlak zpožděný. Nastoupili jsme tedy a vyrazili. Na každé zastávce v Praze nabíral vlak další a další zpoždění. Dráhy nás samozřejmě nechaly dojet až na poslední zastávku v Praze, pro nás zhýčkané tedy na konec světa, když tu nám náhle bylo oznámeno, že dál se nepojede. Na trati totiž někdo skočil pod vlak a bylo po výletě.

Nezbylo nám, než si vystoupit a zajít si na pokladnu, abychom si nechali vrátit peníze za lístky. Tam už byla pěkná fronta cestujících a někteří samozřejmě nepopřeli to nejhorší z české povahy a začali řvát na nebohou paní na pokladně, která ještě sama neměla páru o tom co se děje, aby okamžitě zajistila náhradní vlak. I kdyby paní měla nějaké nadpřirozené schopnosti a náhradní vlak by bývala schopná zajistit, zajímalo by mě, jak by onen vlak cestoval přes místo nehody, asi by se musel zázračně vznést. Zakroutili jsme tedy hloupostí některých jedinců, politovali paní a vyšli ven, abychom nastoupili cestu zpět.

Byla to zastávka Praha-Radotín, fakt konec světa, protože autobusy do centra odtud jezdily jednou za půl hodiny. Samosebou, že nám autobus ujel před nosem. A tak jsme si počkali dalších půl hodiny a vyrazili jsme totálně přeplněným autobusem zpět. Domů se nám nechtělo, jinam už nemělo cenu jezdit, tak jsme zašli na oběd a poté na Střelecký ostrov. Bylo nám líto, že z výletu sešlo a umanuli jsme si, že druhý den to zkusíme zase.

Konečně, v neděli 22.4.2018 se nám podařilo úspěšně dopravit do Karlštejna. Cesta tentokrát proběhla celkem hladce, vedle sedělo dítě, co celou cestu jedlo rohlík a každé sousto doplnilo výlevem "mňam, mňam." Vlastně jedinou narušitelkou poklidné jízdy byla neurvalá stará paní. Kamarád měl na sedačce vedle sebe položený batoh a stativ od kamery. Paní, aniž by se zeptala nám věci ze sedačky skoro vyhodila, neberouc ohledy, že třeba místo mohlo být obsazené.

Po výstupu jsme pěšky dorazili k mostu přes Berounku, kde jsme obdivovali řeku a krásnou přírodu okolo. Pak už následoval výšlap na hrad. Na nádvoří jsme si zašli koupit lístky. Ze dvou, nebo tří okének, bylo samozřejmě otevřeno jenom jedno pokladní. Před námi byla jen jedna paní a tak jsme si mysleli, že nebudeme čekat dlouho. Samozřejmě k naší smůle, byla to nějaká španělská učitelka a kupovala asi 50 lístků pro dvě skupiny studentů s tím, že každá skupina potřebovala výklad v jiném jazyce. Než se s paní pokladní domluvil, uběhlo asi 15 minut. Konečně jsme zakoupili kýžené lístky a než jsme nastoupili prohlídku, prohlíželi jsme si nádvoří.

K prohlídce jsme si zvolili císařský palác. Paní průvodkyně byla do výkladu zapálená a musím uznat, že její vědomosti byly velmi rozsáhlé. Dokonce byla dost vtipná a hlavním tématem prohlídky bylo středověké wc. Prázdné interiéry paní průvodkyně zdůvodnila tím, že ve středověku prý moc nábytku nebylo. No to nebylo, ale místnosti prázdné určitě nebyly. Prohlídka byla pěkná, jen ji občas rušily malé děti, pro které byla samozřejmě nezáživná a tak si čas zkracovaly lezením do krbů. Občas také, nějaký nadšený turista nezapomněl strkat ruku s foťákem za provaz dělící prostor, na což se hned rozezvučel hlasitý alarm.

V patách nám stále byla následující prohlídka, kde již další průvodce netrpělivě lomcoval za kliku. Ke konci prohlídky jsme už měli opravdu hlad a tak se naše myšlenky stále více obracely k vytouženému jídlu. Hned jsme tedy vyrazili na jídlo. Musím říci, že pod hradem je opravdu množství restaurací a díky tomu nejsou přeplněné, navíc se dá najíst opravdu za rozumnou cenu, což mě i překvapilo. Výbornou svíčkovou s domácími knedlíky jsem si dal asi za 120,- Kč, což byla oproti Praze super cena.

Po návštěvě hradu jsme se chtěli vypravit ještě na Velkou Ameriku. Představa několikakilometrové vzdálenosti tam a zase zpátky s plnými žaludky nás však odradila a tak jsme pokorně vyrazili na vlak. Zpáteční cesta už ubíhala o poznání rychleji. Při vystupování jsem se chtěl rukou opřít o opěradlo, namísto opěradla jsem však rukou plácl nějakého dědu přímo na pleš a ozvalo se podrážděné mlasknutí.

Návštěvu hradu určitě všem doporučuji, jelikož se jedná o jeden z nejkrásnějších a nejzachovalejších hradů. Navíc je pevnost, původně zbudovaná na ochranu říšských korunovačních klenotů, zasazena do opravdu krásného okolí a pro vytrvalce a milovníky přírody se nedaleko nachází i lom Velká Amerika. Nyní se s vámi již podělím o fotografie a příště bude následovat Pražský hrad. A co vy, navštívili jste Karlštejn a jak se vám tam líbilo?








sobota 11. srpna 2018

Focení: červen 2018

Milí moji,

dnes bych vám chtěl představit sérii fotografií, kterou jsme pořídili s mou kamarádkou Luckou v červnu 2018. Bylo to již podruhé, co jsem Lucce stál před objektivem a musím napsat, že od té doby urazila obrovský kus cesty. Focení s Luckou je vždy velká zábava. Tentokrát jsme fotografovali především v Zahradách Kinských, na Petříně a pod Strahovským klášterem.

První sérii (tu si můžete prohlédnout zde) jsme nafotili v listopadu 2017, kdy nám počasí moc nepřálo. Na rozdíl od podzimního focení, jsem se tedy letos i převlékal a focení tak bylo pestřejší. Navíc nám počasí opravdu přálo. Tedy až do chvíle, kdy jsme došli na Strahov, v tu chvíli začal asi největší letošní liják, kdy se ulice Prahy proměnily v potoky a my jsme uvázli v takovém malém domečku při vstupu do vinic na Strahově, spolu s asi dvaceti turisty. I tak jsme domů dorazili jako vodníci. Nicméně výsledek stojí za to a fotografie si nyní můžete prohlédnout.

Pokud by vás zajímala další Lucčina tvorba, můžete se na ní podívat na její facebookové stránce, kde ji můžete také kontaktovat v případě zájmu o focení (platí pro Prahu a okolí). Odkaz naleznete zde









.

úterý 7. srpna 2018

O tom co bylo a bude

Milí přátelé, čtenáři a návštěvníci,

po dlouhé době se vracím, abych vám napsal pár řádků. Začátkem roku jsem měl mnoho plánů a nápadů. Ale určitě to všichni znáte, občas člověk plánuje a realita je pak jiná. Takže namísto mých původních záměrů jsme tu měli nejdelší odmlku, kterou jsem na blogu zaznamenal. Naštěstí, myslím si, že jsem člověk zodpovědný a tak jsem samozřejmě vždy počítal s myšlenkou, že se k blogu časem vrátím a přinesu vám nové články. Koneckonců by byla škoda, nechat "zemřít" blog, který oslavil v březnu třetí narozeniny. Takže nyní už k tomu co bylo a co bude.



Předně, krom blogu jsem další narozeniny, již dvacáté šesté oslavil i já. Období kolem narozenin je pro mě vždy tím, kdy rozjímám nad uplynulými léty, bilancuji, hodnotím a přemýšlím, jakým směrem bych se chtěl ubírat dál. Tak, jako všichni okolo mě, i já zraji a občas dospěji k zásadním rozhodnutím. Letos jsem se začal cítit trochu unavený a tak jsem se rozhodl některé věci změnit. Otevřel jsem pomyslné dveře, abych si pustil do života trochu čerstvého vánku. Rozhodl jsem se například změnit zaměstnání a posunout se v životě zase o kousek dál a přijmout nové výzvy. Pomyslný restart mi vždy pomáhal překlenout složitá období a chytit nový dech. 

Teď už k tomu, co bude. Máme okurkovou sezónu a je čas si odpočinout od politických taškařic, kterým jsem se zevrubně věnoval v několika článcích na přelomu starého a nového věku. Jaro a léto jsem trávil krom jiného i tím, že jsem občas vycestoval z Prahy, takže vám hodlám přinést pár článků o místech, především hradech a zámcích, které jsem letos navštívil. Podělit se s vámi hodlám i o sérii nových fotografií, které jsme nafotili v černu s mou talentovanou kamarádkou, která má dle mého potenciál dotáhnout to daleko.

Nu a nakonec se hodlám pustit do nového projekt, kdy chci otevřít rozhovory s obyčejnými lidmi, jejichž tvorba a práce mi přijde jakýmkoliv způsobem zajímavá. Začnu rovnou s rozhovorem s mojí kamarádkou Luckou, kterou jsem zmínil právě ohledně focení. Takže, pokud se vám má tvorba líbí, budu moc rád, když mě budete nadále sledovat, protože já na vás nezapomínám, byť jsou mé odmlky občas trochu delší.

Přeji vám krásný letní den.