úterý 9. října 2018

Na Červené Lhotě

Moji milí,

pokračuji v sérii článků o hradech a zámcích, které jsem letos navštívil. Dnes se s vámi podělím o vyprávění, kterak jsem navštívil Červenou Lhotu.

Na tento zámek, kde se natáčelo množství filmů a který je obecně velmi znám, jsem se dostal vlastně náhodou. Na vánoční akci v loňském roce jsem vyhrál v tombole vstupenku a to nejenom pro mě, ale rovnou pro čtyři osoby. A tak jsem se domluvil s kolegy a přáteli z práce a na jaře jsme na Červenou Lhotu zamířili.

Cesta příjemně odsýpala, protože jsme na zámek cestovali autem. Dorazili jsme poměrně brzy dopoledne a tak jsme se vydali rovnou na prohlídku. Musím říci, že okolí zámku je opravdu malebné a o romantickou atmosféru zde není nouze. Zamířili jsme tedy na prohlídku historických interiérů. Interiéry jsou plně vybavené, na rozdíl od jiných zámků zde však nevládne kýč a přeplácanost, protože zámek je zařízený spíše ve stylu bytu z počátku dvacátého století. Interiéry jsou také poměrně tmavé.

Prohlídka byla svým způsobem vtipná. Na zámku totiž musíte chodit v papučích, které si nazujete na boty. Tyto papuče jsou doslova obří a tak nemůžete dělat normální kroky, ale místo toho se šouráte a připomínáte tučňáky. Nejvtipnější byl samozřejmě výšlap do schodů. Naštěstí se celá prohlídka odehrává v prvním patře a tak je většinou třeba vyšlápnout jen tři schody. Z prohlídek, které jsem tento rok absolvoval mám také jeden zvláštní poznatek. Snad ani na jedné z nich nesměl chybět mohutný postarší pán, který výklad doprovázel rádoby vtipnými komentáři, kterým se smál jen on sám, ostatní nevěřícně zírali a jeho paní se asi jen tiše styděla.

Po prohlídce nám už vyhládlo a tak jsme se šli věnovat mé oblíbené činnosti, totiž stravování. Má dobrá slovenská kamarádka říká, že v tomto nezapřu českou povahu, jelikož před každým výletem se zajímám, kde se najím a co si dám. Tady musím mít menší výtku, na rozdíl od Karlštejna, kde je ulice doslova lemována restauracemi, u zdejšího zámku je jedna restaurace a pár stánků. Nu a tato restaurace mě zklamala, ceny byly vyšší, to by se dalo pochopit. V turistických lokalitách se vždy rejžuje a restaurace měla jistý punc luxusu. Ovšem výběr jídel už tak slavný nebyl, vybrat si bylo možné snad jen ze čtyř jídel a česká klasika úplně chyběla. Měl jsem tedy jakousi rýži s nějakou smetanovou omáčkou. Jídlo bylo dobré, porce však malá. Takže jsem se moc nenajedl.

Po obědě jsme vyrazili na procházku okolo zámeckého rybníka. Procházka to byla pěkná, akorát bylo třeba zdolat menší skálu, docela jsme obdivovali cyklisty, co museli do skály táhnout kola a ještě dávat pozor, aby si nepřivodili úraz. Po procházce jsme využili další zdejší atrakci a tou je plavba po zámeckém rybníčku na loďkách.

Musím říct, že to byl docela adrenalinový zážitek. Můj táta se mi smál, že považuji za adrenalin plavbu na loďce. S kamarádkou jsme seděli na zádi člunu a ze všech sil jsme se soustředili na to, abychom udrželi rovnováhu, zatímco její manžel a náš kolega a kamarád z práce se střídali u veslování. Když se dohodli uprostřed rybníčka, že se vystřídají, tak jsme se viděli na půl ve vodě, protože při výměně pozic se loďka nebezpečně zakymácela a my jsme se křečovitě ze všech sil drželi. Kamarád navíc vesloval asi poprvé v životě, protože to s námi málem napálil do skály, na které zámek stojí.

Po půl hodině jsme si konečně oddechli, když jsme se ocitli znovu na pevné zemi. Tam jsme taky potkali další posádku, kterou tvořili manželský pár a jejich pes. Na rybníčku jim chudák pes spadl do vody a pán, instinktivně skočil za ním, aby jej zachránil. Byl tedy promočený skrz na skrz a my jsme mu to rozhodně nezáviděli, ačkoliv bylo krásně, myslím, že byl duben.

Na závěr si můžete prohlédnout fotky, které jsem na Lhotě pořídil. V interiérech se bohužel fotit nesmělo, nicméně krásy exteriéru to bohatě vynahradily. Pro dnešek se s vámi loučím a příště vás vezmu na hrady Žebrák a Točník.








neděle 7. října 2018

Život v pozlátku

Moji milí,

už dlouho jsem nenapsal článek, kde bych se do hloubky zamýšlel nad nějakým důležitým tématem. Tak jsem si řekl, že je čas to napravit a přicházím s takovou menší úvahou. Jak již název napovídá, zamýšlím se nad životem v pozlátku. Řekl bych, že mám co k tomuto tématu říci, ať už z vlastní zkušenosti, nebo z pozorování ostatních lidí z mého bezprostředního i vnějšího okolí.



Čas je neúprosný a mám pocit, že běží čím dál překotněji. Technologie se vyvíjí a dnes máme k dispozici takové vymoženosti, které jsme si nedovedli před dvaceti lety ani představit. Denně jsou nám prezentováni úspěšní, chytří a krásní lidé, kteří mají doslova snový život a rádi se o něj dělí spolu s ostatními, především pak prostřednictvím sociálních sítí. Jak ale rozeznat, co je pravda a co je lež, iluze? Pro mě to právě znamená ono zmíněné pozlátko. To je oříšek.

Mám pocit, že většina lidí přistoupila na tuto hru, nyní budu mluvit v obecné rovině. Dnes a denně se předháníme, kdo bude mít na instagramu lepší fotku, toužíme po lajcích, komentářích a uznání. Pořizujeme si nejnovější technologie, kdo nemá nejnovější mobil, jakoby zaostával. Abych byl objektivní, i já částečně těmto těmto trendům podlehl, třebaže tedy, ještě nearanžuji každé jídlo, co si objednám v restaurace, abych se tím pochlubil na instagramu.

Rád se s vámi podělím o pár příkladů, abych vám přiblížil o čem vlastně píšu. Měl jsem totiž několikrát možnost nahlédnout, za onu clonu iluze a pak jsem měl možnost spatřit realitu, která byla přinejmenším smutná a bídná. Kdysi jsem poznal jednoho člověka, který byl měl opravdu krásnou fyzickou schránku, charisma a bezpočet obdivovatelů na sociálních sítích, kde se s nimi dělil o krásné snímky, vytvářející klam, že žije krásný a úspěšný život.

Jenomže jsem měl možnost z bezprostřední blízkosti spatřit pravdu. Ten člověk byl chorobný lhář, podvodník, naprosto bez skrupulí ubližoval lidem, kteří ho opravdu měli rádi. Nasekal si dluhy, využíval ostatní, jenomže měl jakýsi šarm, kterému lidé v jeho okolí snadno podléhali, mě nevyjímaje. Jenomže za tím dokonalým obrazem se skrýval výše popsaný člověk. Když jednou náhodou přišel k penězům, místo, aby splatil své dluhy a zaplatil těm všem důvěřivcům, co mu půjčili, koupil jsi nejnovější iphone a za potlesku ostatních dál vytvářel dojem dokonalého a spořádaného člověka, který žije úžasný život. Dál pokračoval ve svých lžích a dál mistrně využíval lidí, aby dosáhl svého. Totiž co nejpohodlnějšího života, ovšem bez vlastního přičinění.

Potkal jsem také mnoho párů, kteří na sociálních sítích vytvářeli dojem naprosto spokojených a šťastných lidí, každý by jim mohl doslova tuto lásku závidět. Jaká však byla pravda? Mnohem drsnější. Takové páry většinou žili ve spirále neutuchajících hádek, nevěr, falše a přetvářky, dokonce i domácího násilí. To vše se jim však dařilo zase skrývat a vytvářet ono pozlátko, představení pro ostatní. Věřím, že každý z vás, co toto čte se s nějakým takovým příkladem setkal i ve svém životě.

Z toho všeho, co jsem popsal, mám pocit, že mnozí lidé ztrácejí vlastní tvář, aby se zavděčili svému okolí, Není to však zbytečné? Nebylo by krásnější a přirozenější, kdyby si každý z nás zachoval svou podstatu, individualitu? Je pravda, že ona realita je mnohdy prostší a obyčejnější. Jenomže právě v tom vidím to pravé kouzlo, právě to na lidech oceňuji. Naštěstí je i mnoho příkladů, na kterých je vidět, že lidé zrají. Jednoho krásného dne se oprostí od povrchnosti a pozlátka a teprve pak vynikne jejich přirozenost, možná se teprve pak stanou opravdu šťastnými a možná také ne. Jaký názor máte vy? Neváhejte se o něj podělit do komentářů.

sobota 6. října 2018

Po letech na hradě

Moji milí,

tak jsem zase tady. Tentokrát vás vezmu na výlet na Pražský hrad. Než jsem se přestěhoval do Prahy, při každé návštěvě jsem na hrad zamířil, alespoň do venkovních prostor. Byl to takový můj rituál. Interiéry hradu jsem si poprvé prohlédl v roce 2012. Od té doby, co se zvýšila bezpečnostní opatření a co žiji v Praze, jsem se návštěvě hradu vyhýbal.

Letos jsem si však řekl, že hrad navštívím a znovu si prohlédnu jeho interiéry. První návštěva ovšem dopadla bez úspěchu. Dorazili jsme pozdě a tak už nemělo smysl kupovat si prohlídku. Druhý pokus už byl úspěšnější, avšak i tak jsem musel spolknout hořkou pilulku. Katedrála v ten den byla zavřená z liturgických důvodů. Ok, to se dá pochopit, i když férovější by bývala byla sleva.

Nu a tak jsme zamířili spolu s kamarádem na prohlídku starého královského paláce, jehož nejvýznamnější místností je světoznámý Vladislavský sál. Dále jsme se podívali do baziliky sv. Jiří, Rožmberského paláce, dříve ústavu šlechtičen, pokud se nemýlím a nechyběla ani návštěva kýčovité Zlaté uličky. Perlička na závěr, při opouštění hradu jsme potkali kardinála, před ním šel jakýsi pán v obleku a klaněl se mu. Jelikož na nás kardinál skoro vybafl zpoza rohu, málem jsme se srazili, protože ten pán neuhýbá a klidně by přešel přes vás.

Závěrem přikládám fotky z hradu a příště se můžete těšit na Červenou Lhotu.

Váš Jáchym.












neděle 2. září 2018

Zase na začátku

Moji milí,

dnešní příspěvek bude osobnější než je u mě zvykem, začínám totiž psát novou životní kapitolu. Udělal jsem v životě zase jednou radikální řez, nyní se s vámi podělím o vyprávění, co tomuto řezu předcházelo a co od něj čekám.



Všechno začalo začátkem roku 2016. V mém rodném městě jsem se necítil šťastný, nebyl jsem spokojený směrem, kterým se můj život ubíral. Právě tehdy se naskytla jedinečná možnost něco změnit. Přesunul jsem se za prací do Prahy a za pár měsíců jsem se přestěhoval do Prahy. Splnil jsem si tehdy jeden ze svých snů. Začal jsem znovu, v místě, které jsem miloval a které mě vždycky táhlo. Můj život se od základů změnil.

Začátky v Praze byly úžasné. Pro člověka z malého města tu bylo tolik nevídaných možností pro volnočasové vyžití, osobní život, seznamování. Zatímco mnoho lidí si život začne užívat v podstatě během dospívání, já jsem si ho začal užívat až po přesunu do hlavního města. Skoro každý den jsem byl někde venku, procházky, výlety, posezení s přáteli, bujaré večírky až do ranních hodin, to vše jsem náhle prožíval. Najednou jsem měl přesně ten život, jaký jsem si vždycky přál.

Nikdy před tím jsem neměl větší množství přátel, tady se to změnilo, naše jsem během let spoustu přátel, dalo by se říci, že jsem tu našel tak trochu novou rodinu a hlavně, tady jsem objevil to, po čem jsem vždycky toužil, místo, totiž domov. Ne vždy to však bylo růžové. Brzy jsem objevil i tu odvrácenou stranu, život zde běží tak nějak rychleji, hektičtěji a anonymněji než na malém městě.

Život tady mi mnohé dal, mnohé vzal a mnohé naučil. Tak nějak jsem objevil sám sebe, stal se ze mě člověk více otrlejší, více samostatnější a nezávislejší. Našel jsem zde svou identitu, začal dělat věci, které jsem dříve nedělal, totiž objevil jsem kladný vztah ke sportu, začal cvičit, plavat, naučil jsem se pravidelně stravovat. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, přibral jsem už více jak deset kilo. Nikdy před tím se mi nepodařilo takhle rychle přibírat. Pro člověka, který měl celý život problémy s hmotností je to úspěch zcela nevídaný.

Také jsem si tu prošel několika vztahy, které však neměly dlouhého trvání. Především z důvodů, že já a moji protějškové jsme měli zřejmě zcela odlišné představy o tom, jak by měl vztah dvou lidí vypadat. Pro mě byl, je a vždy bude partnerský vztah něco posvátného na čem je třeba pracovat, pečovat o to něco, aby to rostlo. Pokud se však snaží jen jedna strana, nemá to smysl. Vždy na to musí být dva. Po několika fackách, co jsem od života dostal, se ze mě stal tvrdší a zatvrzelejší člověk. I to byla svým způsobem pozitivní lekce a já jsem rád za každou zkušenost, kterou mi život přinesl, jelikož se stále učím a formuji.

Zhruba před rokem přišel zlom. Počáteční nadšení vystřídal stereotyp, který se pomalu začal do mého života vkrádat. Můj osobní život, nebýt přátel, by byl býval zcela prázdný. Do toho jsem pomalu začal zjišťovat, že má práce mě přestala naplňovat. Řekl bych, že se u mě začal objevovat syndrom vyhoření. Zhruba od podzimu jsem začal být čím dál unavenější. Podzim a zimu opravdu nemusím, ven mě to přestalo lákat. Stále více začal můj život vypadat tak, že jsem chodil do práce a domů a stále dokola.

Najednou jsem si začal připadat, jako bych zestárl tak o dvacet let. Přestal jsem stíhat to městské tempo, noční život mě přestal lákat, alkohol mi přestal chutnat a čím dál víc jsem začal toužit spíše po klidu a odpočinku. Přisuzoval jsem to oné zmíněné zimní únavě, málokdo má přeci rád zimu. Moc se toho v ní dělat nedá.

Jakmile přišlo jaro, trochu se to změnilo. Ano, pravda, noční život mě už nelákal a zatím neláká, ale začal jsem být více aktivnější. Naučil jsem se chodit pravidelně plavat, na procházky a začal jsem poznávat nové lidi. Čím dál více jsem začal o víkendech unikat z Prahy a cestovat po hradech a zámcích, což je pozitivum, jako dítě jsem navštívil mnoho hradů a zámků, historii jsem vždycky miloval. Jak jsem dospěl, najednou nebylo tolik možností. To jsem tenhle rok změnil a konečně jsem podnikl mnoho výletů. Častěji jsem také začal jezdívat za mou rodinou, kde mi bylo dobře a vždycky jsem odpočinul.

Postupně jsem začal objevovat příčinu nespokojenosti, která se stále více a více stupňovala. V životě je třeba mít rovnováhu, pokud máte prázdný osobní život, je třeba mít práci co vás naplňuje a koníčky, které vás zabaví. Pokud je to naopak, máte sice nic moc práci, ale vydařený osobní život, může to být fajn. Vždy máte někoho, komu si můžete postěžovat a společnými silami to překonat. Pokud nemáte jedno, ani druhé, je to problém, začne to haprovat.

A tak jsem se rozhodl, že znovu nastolím v mém životě rovnováhu. Můj život v Praze mám rád, akorát jsem si uvědomil, že je potřeba z něho vytrhnout a změnit všechno, co mě začalo činit nespokojeným. V půlce roku jsem se odhodlal a podal jsem výpověď. Přeci jen, pokud člověk nemá žádnou jinou zodpovědnost, než za sebe samotného, proč setrvávat tam, kde vás to neuspokojuje?

Najednou se do mého života začaly vracet pozitivní pocity, zase jsem se začal cítit spokojený a šťastný. Nikdy jsem svých velkých rozhodnutí nelitoval, všechno je důsledek něčeho. A tak ve svém životě otevírám zase novou kapitolu, jaká ta kapitola bude, to nevím. Udělám však všechno proto, aby byla lepší, než ta předchozí. Udělal jsem první krok a teď budou následovat další. Chci se v životě zase posunout někam dál.

Držte mi palce, abych na svou novou cestou vyšel tou správnou nohou. :)

středa 22. srpna 2018

Výprava na Karlštejn

Moji milí,

letos jsem si konečně našel čas a věnoval jsem se tomu, co mám rád. Totiž cestování po významných památkách naší země a jako milovník historie jsem si přišel opravdu na své. Jak už jsem referoval, mám pro vás díky tomu sérii článků o těchto výletech. Vyprávění otevírám tímto článkem o Karlštejnu. Následně se můžete těšit na Červenou Lhotu, Pražský hrad, Točník, Žebrák, Křivoklát. V září se chystám ještě na další výlety a tak věřím, že článků bude ve finále ještě více.



Na Karlštejn jsme se vypravili spolu s mými přáteli původně v sobotu 21.8.2018. Mysleli jsme si, že cestování to bude hladké, jelikož Karlštejn je od Prahy kousek. Jenomže nebylo. Už na hlavním nádraží, na svém odjezdu, byl vlak zpožděný. Nastoupili jsme tedy a vyrazili. Na každé zastávce v Praze nabíral vlak další a další zpoždění. Dráhy nás samozřejmě nechaly dojet až na poslední zastávku v Praze, pro nás zhýčkané tedy na konec světa, když tu nám náhle bylo oznámeno, že dál se nepojede. Na trati totiž někdo skočil pod vlak a bylo po výletě.

Nezbylo nám, než si vystoupit a zajít si na pokladnu, abychom si nechali vrátit peníze za lístky. Tam už byla pěkná fronta cestujících a někteří samozřejmě nepopřeli to nejhorší z české povahy a začali řvát na nebohou paní na pokladně, která ještě sama neměla páru o tom co se děje, aby okamžitě zajistila náhradní vlak. I kdyby paní měla nějaké nadpřirozené schopnosti a náhradní vlak by bývala schopná zajistit, zajímalo by mě, jak by onen vlak cestoval přes místo nehody, asi by se musel zázračně vznést. Zakroutili jsme tedy hloupostí některých jedinců, politovali paní a vyšli ven, abychom nastoupili cestu zpět.

Byla to zastávka Praha-Radotín, fakt konec světa, protože autobusy do centra odtud jezdily jednou za půl hodiny. Samosebou, že nám autobus ujel před nosem. A tak jsme si počkali dalších půl hodiny a vyrazili jsme totálně přeplněným autobusem zpět. Domů se nám nechtělo, jinam už nemělo cenu jezdit, tak jsme zašli na oběd a poté na Střelecký ostrov. Bylo nám líto, že z výletu sešlo a umanuli jsme si, že druhý den to zkusíme zase.

Konečně, v neděli 22.4.2018 se nám podařilo úspěšně dopravit do Karlštejna. Cesta tentokrát proběhla celkem hladce, vedle sedělo dítě, co celou cestu jedlo rohlík a každé sousto doplnilo výlevem "mňam, mňam." Vlastně jedinou narušitelkou poklidné jízdy byla neurvalá stará paní. Kamarád měl na sedačce vedle sebe položený batoh a stativ od kamery. Paní, aniž by se zeptala nám věci ze sedačky skoro vyhodila, neberouc ohledy, že třeba místo mohlo být obsazené.

Po výstupu jsme pěšky dorazili k mostu přes Berounku, kde jsme obdivovali řeku a krásnou přírodu okolo. Pak už následoval výšlap na hrad. Na nádvoří jsme si zašli koupit lístky. Ze dvou, nebo tří okének, bylo samozřejmě otevřeno jenom jedno pokladní. Před námi byla jen jedna paní a tak jsme si mysleli, že nebudeme čekat dlouho. Samozřejmě k naší smůle, byla to nějaká španělská učitelka a kupovala asi 50 lístků pro dvě skupiny studentů s tím, že každá skupina potřebovala výklad v jiném jazyce. Než se s paní pokladní domluvil, uběhlo asi 15 minut. Konečně jsme zakoupili kýžené lístky a než jsme nastoupili prohlídku, prohlíželi jsme si nádvoří.

K prohlídce jsme si zvolili císařský palác. Paní průvodkyně byla do výkladu zapálená a musím uznat, že její vědomosti byly velmi rozsáhlé. Dokonce byla dost vtipná a hlavním tématem prohlídky bylo středověké wc. Prázdné interiéry paní průvodkyně zdůvodnila tím, že ve středověku prý moc nábytku nebylo. No to nebylo, ale místnosti prázdné určitě nebyly. Prohlídka byla pěkná, jen ji občas rušily malé děti, pro které byla samozřejmě nezáživná a tak si čas zkracovaly lezením do krbů. Občas také, nějaký nadšený turista nezapomněl strkat ruku s foťákem za provaz dělící prostor, na což se hned rozezvučel hlasitý alarm.

V patách nám stále byla následující prohlídka, kde již další průvodce netrpělivě lomcoval za kliku. Ke konci prohlídky jsme už měli opravdu hlad a tak se naše myšlenky stále více obracely k vytouženému jídlu. Hned jsme tedy vyrazili na jídlo. Musím říci, že pod hradem je opravdu množství restaurací a díky tomu nejsou přeplněné, navíc se dá najíst opravdu za rozumnou cenu, což mě i překvapilo. Výbornou svíčkovou s domácími knedlíky jsem si dal asi za 120,- Kč, což byla oproti Praze super cena.

Po návštěvě hradu jsme se chtěli vypravit ještě na Velkou Ameriku. Představa několikakilometrové vzdálenosti tam a zase zpátky s plnými žaludky nás však odradila a tak jsme pokorně vyrazili na vlak. Zpáteční cesta už ubíhala o poznání rychleji. Při vystupování jsem se chtěl rukou opřít o opěradlo, namísto opěradla jsem však rukou plácl nějakého dědu přímo na pleš a ozvalo se podrážděné mlasknutí.

Návštěvu hradu určitě všem doporučuji, jelikož se jedná o jeden z nejkrásnějších a nejzachovalejších hradů. Navíc je pevnost, původně zbudovaná na ochranu říšských korunovačních klenotů, zasazena do opravdu krásného okolí a pro vytrvalce a milovníky přírody se nedaleko nachází i lom Velká Amerika. Nyní se s vámi již podělím o fotografie a příště bude následovat Pražský hrad. A co vy, navštívili jste Karlštejn a jak se vám tam líbilo?








sobota 11. srpna 2018

Focení: červen 2018

Milí moji,

dnes bych vám chtěl představit sérii fotografií, kterou jsme pořídili s mou kamarádkou Luckou v červnu 2018. Bylo to již podruhé, co jsem Lucce stál před objektivem a musím napsat, že od té doby urazila obrovský kus cesty. Focení s Luckou je vždy velká zábava. Tentokrát jsme fotografovali především v Zahradách Kinských, na Petříně a pod Strahovským klášterem.

První sérii (tu si můžete prohlédnout zde) jsme nafotili v listopadu 2017, kdy nám počasí moc nepřálo. Na rozdíl od podzimního focení, jsem se tedy letos i převlékal a focení tak bylo pestřejší. Navíc nám počasí opravdu přálo. Tedy až do chvíle, kdy jsme došli na Strahov, v tu chvíli začal asi největší letošní liják, kdy se ulice Prahy proměnily v potoky a my jsme uvázli v takovém malém domečku při vstupu do vinic na Strahově, spolu s asi dvaceti turisty. I tak jsme domů dorazili jako vodníci. Nicméně výsledek stojí za to a fotografie si nyní můžete prohlédnout.

Pokud by vás zajímala další Lucčina tvorba, můžete se na ní podívat na její facebookové stránce, kde ji můžete také kontaktovat v případě zájmu o focení (platí pro Prahu a okolí). Odkaz naleznete zde









.

úterý 7. srpna 2018

O tom co bylo a bude

Milí přátelé, čtenáři a návštěvníci,

po dlouhé době se vracím, abych vám napsal pár řádků. Začátkem roku jsem měl mnoho plánů a nápadů. Ale určitě to všichni znáte, občas člověk plánuje a realita je pak jiná. Takže namísto mých původních záměrů jsme tu měli nejdelší odmlku, kterou jsem na blogu zaznamenal. Naštěstí, myslím si, že jsem člověk zodpovědný a tak jsem samozřejmě vždy počítal s myšlenkou, že se k blogu časem vrátím a přinesu vám nové články. Koneckonců by byla škoda, nechat "zemřít" blog, který oslavil v březnu třetí narozeniny. Takže nyní už k tomu co bylo a co bude.



Předně, krom blogu jsem další narozeniny, již dvacáté šesté oslavil i já. Období kolem narozenin je pro mě vždy tím, kdy rozjímám nad uplynulými léty, bilancuji, hodnotím a přemýšlím, jakým směrem bych se chtěl ubírat dál. Tak, jako všichni okolo mě, i já zraji a občas dospěji k zásadním rozhodnutím. Letos jsem se začal cítit trochu unavený a tak jsem se rozhodl některé věci změnit. Otevřel jsem pomyslné dveře, abych si pustil do života trochu čerstvého vánku. Rozhodl jsem se například změnit zaměstnání a posunout se v životě zase o kousek dál a přijmout nové výzvy. Pomyslný restart mi vždy pomáhal překlenout složitá období a chytit nový dech. 

Teď už k tomu, co bude. Máme okurkovou sezónu a je čas si odpočinout od politických taškařic, kterým jsem se zevrubně věnoval v několika článcích na přelomu starého a nového věku. Jaro a léto jsem trávil krom jiného i tím, že jsem občas vycestoval z Prahy, takže vám hodlám přinést pár článků o místech, především hradech a zámcích, které jsem letos navštívil. Podělit se s vámi hodlám i o sérii nových fotografií, které jsme nafotili v černu s mou talentovanou kamarádkou, která má dle mého potenciál dotáhnout to daleko.

Nu a nakonec se hodlám pustit do nového projekt, kdy chci otevřít rozhovory s obyčejnými lidmi, jejichž tvorba a práce mi přijde jakýmkoliv způsobem zajímavá. Začnu rovnou s rozhovorem s mojí kamarádkou Luckou, kterou jsem zmínil právě ohledně focení. Takže, pokud se vám má tvorba líbí, budu moc rád, když mě budete nadále sledovat, protože já na vás nezapomínám, byť jsou mé odmlky občas trochu delší.

Přeji vám krásný letní den. 





neděle 28. ledna 2018

Volba prezidenta mýma očima

Moji milí,

všechny vás zdravím a vítám u mého nového příspěvku. Včera bylo rozhodnuto, prezident České republiky, pan Miloš Zeman obhájil svůj mandát a v březnu bude pokračovat ve druhém a posledním funkčním období.



Jelikož od dětských let miluji dějiny a jak víme, dějiny jsou v podstatě převážně o politice, rád bych se ještě jednou k volbám vrátil a popsal mé pocity z nich. Politiku sleduji neustále, dalo by se říci, že je to můj koníček a tak jsem byl v uplynulých dnech opravdu ve svém živlu. Vy, co mě sledujete pravidelně, také jistě víte, komu jsem v klání o nejvyšší post v zemi stranil. Přesto se pokusím tento článek napsat tak objektivně, jak to jen půjde. Ale jsem také jen člověk a tak se předem omlouvám, pokud sem tam sklouznu i k subjektivnímu pohledu. Rozhodl jsem se, že celé téma voleb rozdělím do několika bodů. Těm z vás, kteří ještě nejste unavení z médií a sociálních sítích, přeji tedy příjemné počtení.

Vyhrocená atmosféra

Hned začátkem musím zmínit, že pokud jsem měl pocit, že atmosféra okolo prezidentských voleb v roce 2013 byla vyostřená tak, že jsem si myslel, že to více nejde, musím uznat, že jsem se mýlil. Tak vyhrocenou atmosféru, jako tomu bylo kolem letošních voleb jsem ještě nezažil. V podstatě jsem měl pocit, že letošní volby takřka byly válkou mezi dvěma tábory.

Lidé často sklouzli až k nenávistným projevům. Já sám jsem se snažil ve společnosti i na sociálních sítích nabídnout prostor pro slušnou a věcnou diskuzi, o čemž se můžete sami přesvědčit na mé facebookové stránce k blogu. Bohužel na mém osobním profilu jsem se dočkal několika vulgarit nejhrubšího zrna. Já sám ve svých příspěvcích nikdy nikoho nenapadal, ani neurážel proto, že měl jiný názor. Za můj slušně vyjádřený názor jsem byl několika lidmi vymazán z přátel a několik lidí přestalo sledovat mou stránku.

Vůbec mi to však nevadí. Zastávám ten názor, že člověk by měl za svým názorem stát, hlavně pokud protistrana není schopná vznést logické argumenty, ale pouze urážky. Naštěstí jsem narazil i na pár solidních oponentů se kterými se dalo diskutovat v rámci slušného vyjadřování a bez invektiv. Takových lidí jsem si vždy vážil a vážit budu, ač nás nepojí stejné názory.

Rozdělená společnost

S prvním bodem samozřejmě souvisí i ona rozdělená společnost. Toto slovní spojení slýcháváme velmi často. Já osobně se domnívám, že demokratickou společnost nelze sjednotit. Ať v jakýchkoliv volbách zvítězí kdokoliv, vždy tu bude minimálně velká menšina, která nebude s výsledkem voleb spokojená. V takovém případě je třeba, abychom v sobě všichni našli schopnost tolerance vůči názoru druhého člověk a dokázali otevřít dialog. Ať už spolu budeme souhlasit, či ne, neměli bychom zapomínat na to, že to, koho člověk volí, jej nedělá horším a méně vzdělaným, či méně slušnějším než jsme my. Měli bychom najít pro druhého člověka pochopení a snažit se diskutovat věcně a slušně. Pokud toho nejsme schopni, pak bychom se měli zamyslet sami nad sebou.

Pokud tedy někdo volil ve volbách jinak než já, je to jeho svaté právo a já jej plně respektuji, ačkoliv s jeho názorem nemusím souhlasit. Myslím, že zralost je v tom, že se nad toto dokážeme přenést. V naší společnosti se objevují i takové extrémy, že jsou spolu lidé schopni přestat spolu přátelit. To je, prosím, hloupé, dětinské a nezralé.

Dezinformace

Určitě jste si všimli, že v souvislosti s volbami se na sociálních sítích i v médiích šířily dezinformace, kterých se lidé rádi chytali a šířili je dál. Absolutně odmítám tvrzením, že všechny dezinformace pocházely ze strany přívrženců prezidenta. Myslím, že oba tábory byly v tomto směru vyrovnané a neměly si co vyčítat. O Drahošovi se šířilo mnoho pomluv, stejně tak jako o Zemanovi. Za naprostý vrchol považuji snahu ovlivnit výsledek voleb do té míry, že někdo šířil zprávu o tom, že voliči Zemana nemají chodit k volbám, jelikož postupuje automaticky. Jsem moc rád, že tato snaha vyšla vniveč a k volbám přišlo tolik lidí a co víc, Miloš Zeman obdržel ještě více hlasů, než v obou kolech ve volbách v roce 2013.

Rozhodně si nedovolím o lidech říkat, že jsou hloupí, ale stále je tu mnoho těch, kteří věří všemu, co si na internetu přečtou. Řekl bych, že je to i tím, že v našem školství není věnován dostatečný prostor tomu, jak pracovat s informacemi. My, kteří jsme schopní rozpoznat dezinformace, bychom měli být nápomocni lidem, kteří toho schopni nejsou a dovést je k zamyšlení a vše jim vysvětlit.

(Ne)slušná kampaň

Tady se předem omlouvám, zde bude zcela subjektivní v tom, jak jsem vnímal kampaň pana profesora. Nelíbí se mi, že člověk, který se stavěl za slušnost vedl celou kampaň stylem, jakým ji vedl. Z mého pohledu postavil celou kampaň na jediným tématu a tím byl současný prezident Miloš Zeman. Celá kampaň mi připadala až jako nenávistné tažení vůči jedinému člověku. Opomeňme teď co vypouštěli do éteru týmy a fanoušci obou kandidátů a soustřeďme se pouze na vystupování obou kandidátů.

Záměrně z jejich postupu vypouštím debaty, protože debaty dvou rivalů se těžko obejdou bez útoků. Ale budu se věnovat tomu, co se dělo mimo debaty. Na oficiálním profilu prezidenta republiky nelze před volbou najít žádný příspěvek, kde by se vyhraňoval proti Drahošovi a útočil by na něj. V debatě, kde byl sám, odmítal Zeman mluvit o Drahošovi v jeho nepřítomnosti. Myslím si, že to je víc než slušné.

Naproti tomu Drahoš si neodpustil kopnutí a útoky na Zemana po celou dobu, jak na jeho sociálních sítích, tak v médiích a při setkávání s lidmi. Celá tato setkání připomínala antizemanovské demonstrace. Něco takového rozhodně nemohu označit za slušné vedení osobní kampaně a mohou se na mě přívrženci pana profesora zlobit jak chtějí.

Proč jsem rád, že zvítězil Zeman

Nyní už k poslednímu bodu. Letošní volby byly opravdu emotivní záležitostí, což dokázala nejen rozjitřená atmosféra, ale i velká volební účast. Já osobně jsem moc rád, že stejně jako v roce 2013, zvítězil můj favorit. Nesouhlasím se vším co dělá a s některými jeho přešlapy, kdo ano, tak ten je potom jenom fanatický fanoušek. Na druhou stranu Miloš Zeman v sobě spojuje mnoho věcí, kterých si u politiků vážím. Považuji jej za nesmírně silnou osobnost s obrovským rozhledem, vážím si toho, že nesedí jenom na hradě, ale jezdí mezi občany a diskutuje s nimi. Vážím si toho, že je nezávislý ve svých názorech a nebojí se je projevit, ač ho poté média properou.

Osobně se mi líbí model poloprezidentského systému ve Francii a tento model by se mi líbil i v naší zemi. V České republice je sice parlamentní systém, nicméně i tak je tu prezident nadán celkem velkými pravomocemi. V České republice už od jejího založení funguje trend, že pokud je prezidentem silná osobnost, dokáže zasahovat do domácí politické scény. Všichni tři naši dosavadní prezidenti byli silnými osobnostmi a každý z nich vykonával úřad po svém. Taktéž tomu bylo i za první republiky, Masaryk také nebyl jen figurkou, ale aktivně do politiky zasahoval a vedl stát.

Pevně věřím, že Miloš Zeman bude v následujících letech vykonávat úřad prezidenta dle svého nejlepšího svědomí a vědomí.

Hlavně, prosím, nezapomínejte na to, že všichni jsme lidé, kteří žijeme v demokratické společnosti. Všichni máme právo na svůj názor a neměli bychom se kvůli němu urážet a nenávidět. Otevřeme dialog, diskutujme spolu a snažme se lidi okolo sebe přivést k zamyšlení. Jen tak můžeme pracovat na tom, abychom přispěli naší společnosti k rozvoji.

Všem přeji krásný večer! :)

sobota 13. ledna 2018

Volba prezidenta: Proč a koho budu volit v druhém kole

Moji milí,

vítám vás u prvního článku v tomto roce. Prvním článkem v tomto roce mělo být původně povídání o mých plánech a cílech. Koncept mám už hotový, nakonec jsem však vydání článku odložil a budu se věnovat aktuálnímu tématu a tím jest volba prezidenta České republiky.

Jakožto milovník historie se o politiku od dospívání velice zajímám a řekl bych, že jsem schopen ji vnímat v širších souvislostech. Mnozí přátelé a známí s mými politickými názory nesouhlasí. Možná to může být tím, že jsem se přestěhoval do Prahy, ale mé politické názory se tím nezměnily a volím úplně jinak, než většina lidí v Praze. Ano, volil jsem a budu volit Miloše Zemana a nestydím se za to.


Původně jsem se nechtěl k tomuto tématu vůbec vyjadřovat. Do diskuzí na sociálních sítích ani v médiích se většinou nevyjadřuji. Není to proto, že bych se bál argumentace a diskuze, jen jsem bohužel zjistil, že jí většina lidí není absolutně schopná. Politické diskuze většinou končí tvrdými hádkami, zcela zcestnými výmysly, které nelze považovat ani za argumenty a mnohdy nenávistnými urážkami nejen na osobu daného politika, ale i na tu vaši. Takových diskuzí se odmítám účastnit, naopak konstruktivní debatě jsem se nikdy nebránil. Bohužel musím přiznat, že je málokdy s kým ji vést, většina lidí, které znám se o politiku nezajímají a nejsou schopni vlastně vůbec argumentovat proč podporují daného kandidáta a danou stranu a vaše argumenty neuznávají a slyšet je vlastně nechtějí.

Přesto jsem se rozhodl k tomuto tématu nyní vyjádřit, protože to co se odehrávalo před volbou, během ní a myslím, že se ještě odehrávat bude, mě mírně řečeno zvedlo ze židle a přesvědčilo mě to v tom, abych se ještě více zatvrdil ve svých názorech.

Předně jsem poznal kohosi, s kým jsem měl na většinu věcí podobný názor. Když se však tento člověk seznámil s mými názory a zjistil, koho budu volit, úplně mě zazdil. Nepřijde mi normální, aby se lidé pro své odlišné politické názory nenáviděli a přestávali se spolu bavit a stýkat. Vždycky jsem byl k názorům druhých lidí tolerantní, pokud je podpořily logickými argumenty. Za sebe říkám, ať si každý volí koho chce. Ale máme právo urážet druhou stranu sprostě, protože volí jinak? Máme právo odsuzovat lidi na základě jejich volby? Nejsou právě ti, kteří toto konají slabí na duchu?

Další z věcí, co mě přesvědčila o tom, že za své názory musím bojovat je zcela nechutné ovlivňování voleb, kdy Zemanovi odpůrci začali šířit, že není třeba, aby jeho voliči nechodili k prvnímu kolu voleb. Něco takového považuji za něco nepřijatelného. Jsem rád, že se to objevilo i v médiích a bylo řečeno, že vlastně všichni, kteří tento obsah sdílejí se dopouštějí trestného činu maření voleb, za což jim hrozí i postih.

A nakonec protest jakési polonahé ženštiny, která se vrhla na prezidenta ve volební místnosti. Něco takového by měl každý slušný člověk odsoudit jako absolutní nehoráznost, ať už s prezidentem souhlasí, nebo ne. Upřímně, každý slušný člověk by se lekl, kdyby se na něj někdo takto vyřítil.

Ještě bych se rád vyjádřil k tomu, že absolutně nesouhlasím s tvrzením, že Miloš Zeman rozděluje společnost. Domnívám se, že společnost rozděloval, rozděluje a rozdělovat bude jakýkoliv politik. Protože demokracie je o tom, že část daného člověka do dané funkce zvolí a souhlasí s ním a část jej nezvolí a nesouhlasí s ním. Ať bude na hradě a v parlamentu sedět kdokoliv, vždy tu bude jedna strana spokojená a jedna nespokojená. Myslím, že o tom demokratická společnost je. Jsou to většinou zarytí odpůrci současného prezidenta, kteří nerespektují volbu většiny a uráží ostatní voliče pro jejich volbu.

Budu se opakovat, ale jak už jsem psal v mých starých článcích, ve dvou přímých volbách prezidenta jsem neshledal kandidáta, který by se mohl prezidentovi rovnat. Proč? Miloš Zeman v sobě spojuje mnohé vlastnosti, kterých si na lidech vážím. Jako každý jiný člověk, má samozřejmě své pozitivní a negativní stránky. Pro mě u něj převažují pozitiva nad negativy. Zemanovi to neuvěřitelně pálí a je to nesmírně inteligentní člověk, ač se druhá strana snaží tvrdit opak. Když sleduji debaty s ním, vidím že má velmi rozsáhlý přehled o aktuálních tématech, které společnost trápí a ke všemu se dovede věcně a rychle vyjádřit. Je to skvělý rétor, který své proslovy pronáší z patra. Zatím jsem neviděl, že by Zeman v ruce držel papírek a z něho svůj proslov předčítal.

Podle mého názoru Miloš Zeman dobře zná potřeby občanů a chrání zájmy české republiky. Raději uvidím na hradě silnou a nezávislou osobnost, která řekne nahlas i nepopulární názory a dovede si za nimi stát, i když ví, že ho properou všechna média a odpůrci, než figurku, co sice bude reprezentovat, ale bude bez názoru a na hradě bude sedět na ozdobu.

V České republice sice máme parlamentní demokracii, ale role prezidenta je zde od nepaměti silná a důležitá. V době krize vstupuje do dění prezident a zasahuje. Každý z prezidentů, které jsme zatím měli, toho činil po svém a využíval své autority. Současný prezident autoritu má a už to několikrát předvedl. Možná vzbudím negativní emoce, ale je mi to jedno. Líbilo se mi například, když nás po třech letech konečně zbavil Nečasovy vlády, která proslula tolika aférami a kauzami, že to snad od založení republiky nemělo obdoby.

Někteří kritici namítají, že nás Miloš Zeman táhne směrem na východ. Já s tímto názorem nesouhlasím. Miloš Zeman je podporovatelem Evropské unie, ale samozřejmě kritizuje některá její opatření, to je známý fakt. Podle mě, není Zeman na západě vítán především pro svou rétoriku proti imigrantům, což samozřejmě nehraje západním zemím, které se snažily vnutit státům EU nelegální imigranty do karet. Na Zemanových aktivitách v Rusku a Číně nevidím nic špatného, pokud se nepletu  šlo především o uzavírání obchodních dohod, které měly přinést českým podnikatelům nové příležitosti.

Je toho hodně, co bych k tomuto tématu mohl napsat a většinu mých názorů už jsem vyjádřil v jiných článcích a příspěvcích. To s jakou nenávistí a zarputilostí vystupuje většina Zemanových odpůrců, netvrdím, že všichni, ve mě vyvolává otázku, jak si mohou neurvalí, sprostí lidé, kteří nazývají Zemanovy voliče stádem všeho možného, kteří píší ty nejsprostší komentáře, pořvávají po náměstích, zakládají události, že půjdou na pohřeb živého člověka a mnohdy i přejí smrt, jak si mohou dovolit hlásat cosi o demokracii, pravdě a lásce? Nedalo by se to považovat za pokrytectví?

Za sebe tedy říkám, že můj hlas patřil a bude patřit Miloši Zemanovi. Protože raději uvidím na hradě někoho s pevnými názory a postoji, který umí říct nepopulární věci nahlas, ale je jistou, že zasáhne bude-li potřeba svou autoritou. Rozhodně říkám ne, jeho proti kandidátovi, o kterém většina jeho voličů nikdy před tím neslyšela. Člověk, který nemá pevné názory a postoje, nikdo vlastně neví co chce a jaká je jeho vize, své názory mění a mate společnost. Rozhodně říkám ne někomu, komu nevadí uprchlické kvóty, které jsou svým způsobem ne dohodou, ale diktátem, někomu, komu nevadí církevní restituce, někomu, komu jsou dobří občané k tomu, aby jej zvolili, ale už podle něj nejsou dost kvalifikovaní a inteligentní, aby se rozhodli v referendu, jestli chtějí setrvat v Evropské unii nebo ne. Takový kandidát sice bude možná hezky reprezentovat, ale to je tak všechno. Zamysleme se tedy na dopady našich rozhodnutí dříve, než začneme urážet druhou stranu.

Nezapomínejte, že rozhodně není v pořádku, aby se lidé kvůli volbě prezidenta nenáviděli a uráželi, kde jenom mohou.

Hezký večer. :)

neděle 31. prosince 2017

Naposledy v roce 2017

Milí přátelé,
rok 2017 nezadržitelně spěje ke konci. Pro mě osobně to byl rok krásný i náročný. Naštěstí mi tento rok více dal, než vzal. Tímto bych chtěl poděkovat hlavně mým přátelům a rodině, kteří mi připravili mnoho krásných zážitků a doufám, že zůstanou součástí mého života i nadále. 
Všem přeji, ať poslední den v roce náležitě oslaví, pokud možno bez úhony, ať vám zítra není špatně a hlavně šťastný nový rok, ať se vám splní všechna vaše přání a naleznete sílu proměnit své sny ve skutečnost. Protože já věřím, že ten kdo chce a věří si, dokáže v životě úplně všechno, co chce. Tak krásný nový rok! 




pátek 22. prosince 2017

Vánoční přání

Milí přátelé, čtenáři a návštěvníci,

zítra odjíždím na svátky za rodinou a nevím, zda bude ještě čas něco napsat, tudíž mé vánoční přání zveřejním už dnes.

Tímto přeji všem, kteří po celý rok tvrdě pracovali, aby si užili alespoň pár dní volna a pořádně si odpočinuli. Totéž přeji i těm, kteří jsou ještě školou povinní, nebo pracují, i když co si budeme podívat, z pohledu dospělého člověka je škola flákačka (aspoň ta základní a střední, z vysokou zkušenost nemám). 

Dále přeji všem, aby nejkrásnější svátky v roce prožili pokud možno ve společnosti svých blízkých a těch, které mají rádi. Pevně věřím, že bez přetvářky, dohadů a hádek. Všem těm, kteří nemají s kým svátky strávit přeji, aby to přežili bez úhony a pokud možno, příští rok měli s kým svátky oslavit.

Všem lidem, kteří předvánoční dobu trávili tím, že se stresovali a byli díky tomu zlí na ostatní kolem sebe, lítali jako splašení, aby nakoupili co nejvíce dárků a jídla přeji, aby si uvědomili, že Vánoce by neměly být svátky konzumu a objevili co nejdříve jejich pravý význam. 

Nu a nakonec vám všem přeji jenom krásné dárky přímo od srdce, mnoho dobré nálady, nádherných zážitků a ať se příští rok zase sejdete se svými blízkými. A ještě mě tak napadlo jedno přání a to, abyste se moc nepřejedli a v pohodě zapnuli kalhoty.

Zkrátka všem přeji co nejkrásnější prožití Vánoc!