pátek 4. října 2019

Pravá Itálie v Itálii

Moji milí,

hlásím se zpět po svém návratu z dovolené. Jednalo se o dovolenou přesně podle mého gusta a to o několikadenní poznávací zájezd v Itálii, kde jsme navštívili Florencii a Řím. Na dovolenou jsem odjížděl původně s myšlenkou, že vám přinesu dva články, jeden měl být věnován Florencii a druhý Římu. Nu, po návratu jsem ovšem musel přehodnotit názor a články budou čtyři. Proč? Než přikročím k samotným článkům o dvou skvostných městech Itálie a článku o tom, jak mě Itálie inspirovala, musím vám povyprávět o kvalitě služeb, kterých se nám v Itálii dostalo. Naštěstí jsem na dovolené potkal podobně naladěnou partu a tak jsme si nenechali dovolenou zkazit a nyní vám mohu vyprávět zdánlivě vtipnou historku z cest. Přesto bych podobnou zkušenost nikomu nepřál.

V ceně zájezdu byly totiž služby průvodkyně. O tom, jakou kvalitu tyto služby měly si udělá čtenář po přečtení tohoto článku sám. Vyprávění začnu hned od prvního dne, kdy jsem nastoupil do autobusu, který nás měl odvézt do Říma. Autobus to byl velice starý, sedačky skoro jako v autobusech městské hromadné dopravy; pokud jste si chtěli nabít telefon, mohli jste si o tom nechat jenom zdát. Pochopil bych, kdyby nás takový autobus měl odvézt někam do Brna, ovšem nikoliv takovou dálku až do Itálie. Ovšem cílem mého vyprávění není popis kvality autobusu, zaměřit se chci hlavně na personál a ten byl opravdu tragický.



Cesta do Itálie

Předem podotýkám, že jsem se účastnil již mnoha zájezdů do zahraničí a vždy jsem se setkal s velmi vstřícným personálem, vtipnými řidiči, kteří nás celou cestu bavili a naprosto profesionálními průvodci, kteří byli doslova zapáleni pro věc. Doufal jsem, že nejinak tomu bude i při tomto zájezdu, avšak dočkal jsem se pravého opaku. Průvodkyně byla dáma, zhruba ve středním věku, a musím říci, že s tak arogantní, nevstřícnou, neochotnou a povýšenou osobou jsem se už pár let nesetkal. Hned po nástupu nás průvodkyně upozornila, že nás autobus ráno doveze do jakéhosi malého městečka v okolí Florencie a do samotného klenotu Toskánska budeme cestovat vlakem. Cena dopravy vlakem tam i zpět, měla stát tři eura. 

Paní průvodkyně nás informovala, že bude vybírat peníze během přestávek a ostře nám oznámila, že kováky nebere a že si máme všichni rozměnit na pumpách, že nebude mít na vracení. No, nevím jak vy, ale já jsem nikdy tři eura ve formě papírovek neviděl. O přestávkách jsem tedy čekal, kdy se bude vybírat, při všech zájezdech, kterých jsem se účastnil průvodci vždy obešli klienty a od všech požadované peníze vybrali. Tady se však pořád nic nedělo a tak jsem se o druhé přestávce optal průvodkyně, když jsem ji potkal na pumpě, jak to tedy bude. K mému překvapení mi oznámila, že již vybírá. Tak jsem jí oznámil, že jsem se pokusil rozměnit, ale mám nejmíň pěti eurovku. Načež mi oznámila, že si mám zkusit ještě něco koupit a rozměnit a o další přestávce se za ní zastavit.

Jeli jsme tedy dále a pořád žádná známka toho, že by se vybíraly peníze. O další přestávce se pán, co seděl přede mnou vypravil za průvodkyní, že jí odevzdá požadované peníze na lístek na vlak, průvodkyně jej však zpražila, že teď má osobní volno a ať jí neruší. Teprve, když jsme ráno dojeli do onoho městečka u Florencie, oznámila nám průvodkyně, že se za ní máme stavit s penězi. Ihned se utvořila v uličce autobusu fronta klientů, jak chtěli všichni zaplatit. Trpělivě jsem tedy postupoval frontou, až jsem přišel na řadu. Překvapená průvodkyně mi oznámila, že zrovna balila vybrané peníze a že si myslela, že si lístek koupíme sami. Pánovi za mnou nevrátila drobné (zřejmě vybírala provizi).

Itálie ve Florencii

Do Florencie jsme se vypravili za brzkých hodin, ještě byla tma. Průvodkyně s námi město prolítla během hodinky a řekla nám, že v Itálii vlastně provádět nesmí a že kdyby přišla nějaká kontrola, musíme tvrdit, že jsme skupina poutníků a nikoliv turistů, jinak by prý dostala pokutu 2 000 eur. Toto mě tedy velmi zaskočilo. Výklad průvodkyně jsem ani jednou neslyšel, protože vždy mluvila velmi potichu. Po hodince, kdy s námi město prolítla jsme zastavili na jakémsi náměstí. Tam, k údivu všech, vytáhla knihu o Florencii a památky nám ukazovala na fotografiích, což doprovodila výkladem!

V devět hodin ráno jsme se tedy rozešli a já se vypravil na svou sólo pouť, bloumal jsem uličkami Florencie, fotil, nakupoval a zastavil se na obědě. Při svém bloudění jsem samozřejmě narazil na spoustu krásných památek, které nám průvodkyně ve svém spěchu vůbec neukázala a ani při ukázce oné knihy o Florencii se o nich vůbec nezmínila. V 13:30 jsem se vypravil na místo srazu, který se měl konat u jakési lékárny na nádraží. Tato lékárna se nacházela na rohu nádražní budovy a měla za každým rohem jeden vchod. Naše skupinka účastníků zájezdu se sešla u jednoho vchodu. Všichni jsme byli na místě s dostatečným předstihem a sraz s průvodkyní měl být ve 14:00.

Ve 14:05 přiběhla značně rozlícená průvodkyně a sjela nás jako školáky, že nás nikde nebude nahánět, že jsme měli čekat u druhého vchodu. Bylo až s podivem, kterak velký problém pro ni bylo udělat pět kroků a kouknout za roh, jestli náhodou nestojíme tam, což tak skutečně bylo. Následně nám začala průvodkyně rozdávat lístky na vlak a tu se na mě utrhla, že prý jí chybí nějací lidé, že jí přebývají lístky. To už jsem jí tedy na půl pobaveně a napůl pobouřeně odpověděl, že proč mi to říká, že je to snad její povinnost, aby si hlídala lidi a nikoliv má.

Vypravili jsme se tedy vlakem zpět do onoho městečka, kde na nás čekal autobus. Tam na nás čekalo další překvapení a došlo k prvnímu velkému konfliktu. Řidič nám nejdříve oznámil, že prý tu budeme ještě půl hodiny čekat, jelikož musí dodržet přestávku. Následně nás vyzval, že musíme nastoupit pouze předním vchodem, kde připravil na schodech hadr, abychom si otřeli po dešti boty. Část klientů to pobavilo a část naštvalo. Pršelo, podotýkám drobně, jen v ranních hodinách. Mezitím se udělalo krásně a všude bylo sucho. Nikdo tedy neměl mokré a špinavé boty. 

Nastoupili jsme do autobusu. Řidič, také velice arogantní pán, nadto trpící syndromem alfasamce (vezl sebou jistou paní, která měla být údajně střídající řidičkou, za celých pár dní však řídila v součtu asi tři hodiny) si vyhlédl oběti, dvě mladé dívky okolo devatenácti, dvaceti let. Přišel k nim se smetáčkem a místo toho, aby je slušně upozornil, že mu nadrobily na podlahu a dávaly si na to pozor je sjel, vrazil jim smetáček s tím, že mu mají zamést autobus. Na to už se pán přede mnou rozčílil a zvedl se a rozhořčeně oznámil: "necestujeme ještě ani 24 hodin a už mě pěkně ser.te, jak se to k nám chováte? Zaplatili jsme si služby a místo toho se k nám chováte jak k dětem na školním zájezdu." Obou dívek se tento pán tedy zastal. Alfasamec řidič se pak obrátil k pánovi, začal tam cosi řvát o bordelu, pak začal pánovi tykat a nakonec to korunoval, když jej nazval volem. To si pán samozřejmě nenechal líbit a už už to vypadalo, že dojde k bitce. Do sporu však zasáhl další postarší pán, který seděl za mnou a zakřičel na řidiče, co si to dovoluje a ať se chová slušně. Když si řidič uvědomil, že vzadu nesedí cestující, kteří si nechají vše líbit, vrátil se na své místo. Průvodkyně pak vzala do ruky mikrofon, k incidentu se absolutně nevyjádřila a začala blekotat o památkách. 

Konečně jsme vyjeli a před námi byla několikahodinová cesta na hotel v okolí Říma. K překvapení všech již za půl hodiny následovala další přestávka. To už jsme se vážně začali smát, jestli si z nás dělají srandu. Poté co jsme opustili autobus, začala nás průvodkyně nahánět zpět, najednou jsme museli okamžitě vyjet, že je před námi prý ještě sto kilometrů. Paní to měla trochu popletené, těch kilometrů totiž nebylo 100, ale asi 300, jelikož jsme cestovali ještě asi tři a půl hodiny. 

O bohaté večeři

Během cesty nám průvodkyně vyprávěla, jaká nás na hotelu čeká bohatá večeře o třech chodech. Při parkování před hotelem zaparkoval řidič na třetí pokus a při tom to ještě napálil do sloupku (taková situace se opakovala skoro každý den). Na hotel jsme dorazili těsně před sedmou a průvodkyně nám oznámila, že si musíme jen hodit věci na pokoje a hned jít k večeři. Nikoho nezajímalo, že po úmorné cestě si všichni chtějí trochu odpočinout a osprchovat se. U večeře se zrodila naše parta pěti lidí, která strávila všechny ostatní dny po hromadě. U stolu krom nás pěti seděl ještě jeden manželský pár. U našeho stolu tedy sedělo sedm lidí. Podobně to vypadalo i o ostatních stolů. Jen přímo za naším stolem byl menší stůl, kde seděl řidič, (ne)řidička a průvodkyně, které jsme začali přezdívat družinářka, či učitelka.

A zde mi dovolte, abych vám povyprávěl o oné bohaté večeři. První chod byl jeden malý tác těstovin pro celý stůl. Všichni jsme si tedy nabrali decentní porci. Druhý chod byl ubohý pláteček masa pro každého a obloha. Třetí chod měl být dezert, který však mezitím došel a tak jsme dostali alternativu, banán a hroznové víno. Skutečně bohatou večeři měl však stůl za námi, tedy průvodkyně a řidič s řidičkou. Jejich stůl se doslova prohýbal pod úplně jinými jídly, než jsme měli k dispozici my. 

První den v Římě

Následující den byl den D, kdy jsme se konečně vypravili do Říma. Průvodkyně se cestou opět chopila mikrofonu a zde bych se chtěl u ní a této věcičky ještě pozastavit. Paní měla ve zvyku o všech památkách povyprávět během jízdy a zahltit klienty obrovským množstvím informací, to že si mnozí vůbec nedovedli představit o čem to vlastně mluví, když danou památku nevidí před sebou vůbec nebrala v potaz. Pro mě jakožto znalce historie to nebyl takový problém, vždy jsem věděl o čem mluví, ovšem dokázal jsem se vžít do lidí, kteří byli laici a bylo mi jich líto. To že výklad byl plný historických nepřesností a nesmyslů, na čemž jsme se shodli se dvěma studenty historie, kteří s námi cestovali, to už byla věc druhá. Také nás velice pobavilo, když průvodkyně ikonu Elizabeth Taylor přejmenovala na Lízu Taylor. 

A teď jedna informace, která rozhodně nepotěší všechny ty, kteří trpí poruchou OCD. Samozřejmě beru, že každý z průvodců musí upozornit i na stinné stránky v dané lokalitě a nebezpečí, která turistům hrozí. Ovšem tato průvodkyně vše doslova líčila jako horor. Podle jejího líčení nás měl na každém kroku někdo okrást, nebo přepadnout. Také nám poutavě v dlouhém monologu vysvětlila, co bude následovat když si zlomíme nohu, dále nám téměř na každém kroku hrozila tučná pokuta, pokud bychom se chovali nepřístojně. Já sám jsem kvůli tomu ze začátku chorobně hlídat svůj batoh a bál se skoro si zapálit, abych mě někdo neokradl, či nepokutoval. Záhy jsem však poznal, že průvodkyně vše zbytečně zveličila a nafoukla. Nebezpečí, která člověku v Římě hrozní nejsou o nic menší, o nic větší než ta, která mu hrozí v jiném velkém evropském městě, třeba v Praze. Navíc, Italové nerespektují téměř žádná pravidla, kouří úplně všude a nejvíc mě překvapila kuřácká zóna s popelníčkem přímo uprostřed kolosea!

Dorazili jsme tedy do Říma, průvodkyně nás rychle odtáhla ke Koloseu, kde během pár minut něco odvyprávěla. Hlavní římské památky nám vůbec neukázala a už nás táhla do jakýchsi postranních uliček, kde následoval kostel za kostelem. Ano, Itálie se pyšní vskutku monumentálními kostely, ale ruku na srdce, pokud nejste zrovna věřící, jedete do Říma hlavně kvůli starověkým památkám. Průvodkyně nám pak oznámila, že nám ukáže pokladnu, kde si můžeme koupit lístky do Kolosea. Vlastník lístku mohl navštívit tři památky, Koloseum, Forum Romanum a Palatinum. Poslední jmenované památky mohl navštívit bez omezení, ovšem Koloseum můžete navštívit jen v hodinu vytištěnou na lístku. Na to nás sama průvodkyně několikrát upozornila.

Jeden odvážný pán se průvodkyně tedy zeptal, proč nás táhla první do postranních uliček a neumožnila nám hned nakoupit lístky do Kolosea a podepřel to logickým argumentem, že v dopoledních hodinách už budou u pokladny velké fronty. Tu ho průvodkyně sjela, že ona je tu průvodkyně! O něco později řekla pánovi a jeho manželce: "moje úroveň je zde (ukázala si nad hlavu) a vaše zde (ukázala si kamsi ke kolenům).

Konečně jsme se dostali ke kýžené pokladně, kde jsme si všichni sami bez pomoci průvodkyně zakoupili lístky. Anglicky jsem objednal pět lístku pro naší partu a překládal ostatním pokyny pokladní, že mají jít první do Kolosea a pak se vrátit na Forum Romanum. Průvodkyně stála u pokladny vedle mě a překvapeně sledovala mou komunikaci v angličtině. Načež se zmínila, že ona sama anglicky neumí ani slovo, vyvalil jsem na ní po této zmínce oči a na to dodala, že italsky, ale umí perfektně. 

Společně s mou skupinkou jsme pak opustili průvodkyni a vypravili jsme se do Kolosea, kde jsem se cítil ve svém živlu a ostatním podal historický výklad. Od té chvíle jsme se rozhodli cestovat po římských památkách sólo, což jsme oznámili průvodkyni. Navštívili jsme tak všechny význačné římské památky a viděli jsme jich ze všech účastníků zájezdu nejvíc. Navíc jsme si tak dopřáli hezkou dovolenou. To se ovšem nedalo říci o těch, kteří až do posledního dne chodili s průvodkyní. Ta je vždy hnala rychlostí blesku a nezapomněla jim pravidelně vynadat.

Večer jsme se měli s průvodkyní setkat na konečné metra a nastoupit do autobusu. Sraz byl, pokud si dobře vzpomínám někdy v 17:50. K našemu překvapení jsme byli na místě s dostatečným předstihem jediní. Po průvodkyni a ostatních nebylo ani vidu. Autobus stál kdesi opodál na parkovišti. Čekali jsme tedy na domluveném místě. Průvodkyně dorazila se značným zpozděním. Už jsme se trochu zlobili. Místo omluvy se nám však pokusila vynadat! Popuzeně nám oznámila, že sraz měl být u trafiky v metru. Na to už jsme velice rozhořčeně reagovali, že to není pravda, že nám řekla, že sraz bude tady. Průvodkyně se k nám otočila zády a rázně zamířila k autobusu, pod vousy si mumlala cosi o tom, že tohle nemá cenu. Opět jsme nevycházeli s údivu a zamířili k autobusu, který nás odvezl na hotel k další bohaté večeři.

Řím, druhý den

Druhý den následovala okružní jízda Římem. Tato okružní jízda probíhala hodinu a půl v zácpách, kde nám průvodkyně vykládala to samé, co předchozí den a když už jí docházela slova, začala nám vyprávět o borovicích okolo cesty. Poté jsme zamířili, ano, hádáte správně, do kostela. Ten den nedošlo k žádnému většímu incidentu, protože hned jak to šlo, zamířili jsme na sólo prohlídku Říma. Zde zmíním jen jediné. V kostele se průvodkyně otočila na jednu členku naší party a chtěla jí o něčem vykládat, domnívala se, že mluví ke své oblíbenkyni. Po otočení ovšem zjistila, že mluví k člence naší party načež jen řekla: "jo to jste vy, vy nemáte o nic zájem." A zamířila pryč. Když mi to ta paní říkala, tak jsme se celkem nasmáli, protože jak už jsem napsal, viděli jsme nejvíc památek ze všech. Například i velkolepé Caracallovy lázně o kterých se průvodkyně zmínila jen jako o ruinách. No, když jsme sami tyto ruiny navštívili, vyrazily nám doslova dech. Dodnes je to monumentální a nádherná stavba a všude je tam něco k vidění. O tom však v samostatném článku.

Největší Itálie poslední den

Jistě se nebudete divit, že jsme se rozhodli průvodkyni ignorovat a cestovat po své ose. Jednak jsme si chtěli Řím opravdu užít a vyvarovat se konfliktům. Průvodkyně opravdu nebyla z těch, které byste se na něco zeptali a dočkali se vstřícného jednání. Ne, bylo lepší s ní nemluvit vůbec. Ten, kdo se jí odvážil na něco zeptat vždy tvrdě narazil a dostal vynadáno, nebo byl proškolen o tom, že zrovna čerpá osobní volno. Úplně jsem zapomněl zmínit, že průvodkyně se každý den vracela obtěžkána nákupy. Nyní už však k poslednímu dni, kdy došlo k největšímu konfliktu, abych tento předlouhý článek nějak uzavřel.

Poslední den jsme se vypravili do Vatikánu. Mnoho lidí mělo zakoupeno návštěvu vatikánských muzeí. Já sám jsem o tuto návštěvu neměl zájem a lístek si nezakoupil. Chtěl jsem si užít Říma, kde bylo všude něco k vidění a bylo nádherně. Podobně jako já smýšlel i jeden manželský pár se kterým jsme od začátku cestovali po Římě společně a ony dvě mladé dívky, které nadrobily v autobuse. Nás pět se tedy vydalo na poslední procházku Římem, na jídlo a nákupy. Den měl být zakončen v 18 hodin na konečné metra, kde měl být přistaven autobus a měl následovat transit do Čech. 

Značně unavení, najedení a obtěžkáni nákupy jsme se s předstihem vypravili večer na konečnou metra. Tam už jsme potkali dva manželské páry se kterými jsme strávili v předchozích dnech mnoho času. Bylo nás celkem devět. Když jsme vylezli z metra tam, kde měl čekat autobus, čekalo nás překvapení. Hádejte. No jistě, autobus zde přistaven samozřejmě nebyl. No, měl ještě deset minut čas. Když se však přiblížil čas srazu, začali jsme být nervózní. Autobus nikde, průvodkyně nikde. Asi po dalších deseti minutách čekání mi přišla zpráva od dalších klientů se kterými jsme si dali kontakt a při cestách se bavili. Psali mi, zda nám průvodkyně dala vědět, že už jsme naštvaní, že je vyzvedla u Vatikánu a místo plánovaného odjezdu je opět a myslím, že už potřetí, odtáhla ke Španělským schodům a ještě jim něco chtěla ukázat a že je to ještě minimálně na hodinu.

Zde už jsme pojali vážné podezření, že jakožto klientům,  kteří propadli v nemilost se nám průvodkyně rozhodla ještě naposledy vyvést schválnost a vzala si do zajetí zbytek skupiny. Nebyli bychom tak rozčilení, kdyby na místě byl aspoň autobus, kam bychom si po náročném dni mohli sednout. Tak tomu ovšem nebylo. Kolegové z mojí skupinky tedy již značně rozladění volali na cestovku, kde nám oznámili, že s tím nic nezmůžou. Seděli jsme tam na parkovišti uprostřed ničeho, pokud tedy pominu tunu odpadků, jako bezdomovci na obrubníku chodníku. Jednomu pánovi se udělalo nevolno. Rozhodli jsme se tedy vrátit do stanice metra, kde sice nic krom trafik nebylo, ale aspoň se zde dalo sednout s větší důstojností na lavičku.

Velice rozlobení jsme se rozhodli vyčkat návratu průvodkyně právě zde. Po hodině čekání průvodkyně konečně zavolala jednomu z klientů a zavelela, že máme nastoupit do autobusu. Naštvaný pán jí oznámil, že zde máme klienta, kterému není dobře a aby nás zde vyzvedla. Že už tu na ní čekáme hodinu. Rozlícení jsme tedy očekávali příchodu průvodkyně a už jsme viděli, jak si to k nám rázuje. Jako posilu si vedla řidiče. Následovala výmluva, že prý byla dlouhá fronta u Vatikánu. Průvodkyně jsme se zeptali, proč lže, že moc dobře víme od ostatních, že změnila program, co to je za jednání a proč nám aspoň nezavolala a proč zde nestál přistavený autobus. Následovala další lež, že autobus zde nesmí parkovat. Zvláštní, dva předchozí dny tu parkoval úplně v pohodě, stejně jako desítka jiných autobusů. Na tom nám řidič s výsměchem oznámil, že změna je život.

To už tedy byl opravdu vrchol všeho. Na to řidič zbrunátněl a začal křičet, že jak si do pěti minut nesedneme do autobusu, tak odjede bez nás. To, že mezi námi byl klient, kterému nebylo dobře ty dva vůbec nezajímalo. Nastoupili jsme do autobusu a vše si převyprávěli s ostatními naštvanými klienty. Zde musím ještě dodat, že samozřejmě ne všem toto chování personálu vadilo. Průvodkyně si kolem sebe vytvořila skupinku pár dam, oblíbenkyň, ke kterým byla velice vstřícná.

Za půl hodiny po odjezdu následovala opět přestávka, kde došlo k posledním hádkám. Zbytek cesty už proběhl v klidu a až do Čech se průvodkyně neodvážila ujmout mikrofonu. Po přejezdu českých hranic se jí do žil zřejmě vlila nová síla a opět se svého žezla ujala. Pozvala nás na devítidenní zájezd do Toskánska příští rok. To už se naše zadní část autobusu skutečně královsky pobavila. 

V Plzni vystupovala parta oblíbenkyň průvodkyně. Ta se s nimi srdceryvně rozloučila, nejdřív prostřednictvím mikrofonu, kde jim poděkovala za vstřícnost. Poté jim teatrálně mávala s okénka. Říkal jsem si, jestli se takto bude loučit i s námi v Praze. Samozřejmě v Praze jsme se dočkali pouze minuty ticha. 

Tím bych vyprávění o službách průvodkyně a řidiče zakončil. Vsadím se, že pokud jste dočetli až sem, tak jistě už chápete, proč jsem článek nazval pravou Itálií v Itálii. Jaké zkušenosti s poznávacími zájezdy máte vy? Neváhejte se podělit do komentářů. 


sobota 7. září 2019

Focení: Červenec 2019

Moji milí,

dnešní příspěvek bude zase jednou hlavně o fotografiích. V červenci jsme se mojí skvělou kamarádkou Luckou opět vypravili na Strahov, Petřín a Malou Stranu a výsledkem jsou fotografie o které se s Vámi nyní podělím. Tyto fotografie jsem dostal jako narozeninový dárek. Pokud se vám Lucky práce bude líbit, tak se určitě mrkněte na její stránky pod odkazem a určitě se nebojte ji oslovit a domluvit si s ní vlastní focení.









pondělí 22. července 2019

Pět příjemností ze života v Praze

Moji milí,

svého času jsem napsal článek o devíti nepříjemnostech ze života v Praze, který soudě dle statistik je mým úplně nejúspěšnějším článkem na blogu! Uvědomil jsem si, že nemám podobný článek v opačném duchu a jelikož Prahu naprosto miluju, rozhodl jsem se tento nešvar napravit. Přináším vám tedy článek o tom o pěti příjemnostech ze života v hlavním městě.

Parky a Vltava

O sobě samotném bych řekl, že jsem takový pan procházka. Vážně zbožňuji teplo, léto a procházky a Praha je pro vycházky jako dělaná. Za ty roky co v Praze žiji jsem ovšem mé oblíbené trasy poněkud obměnil. Když jsem do Prahy ještě dojížděl, rád jsem se procházel po historickém centru, to samé, když jsem tu žil ze začátku. Ovšem jak roky ubíhají a davy lidí v ulicích přibývají, začal jsem dávat přednost klidu a míru. Úplně nejraději tak trávím čas procházkami v přírodě.

Na Praze mám rád hlavně to, že je tu spousta zeleně a parků. Mými doslova srdečními záležitostmi jsou Petřín a Divoká Šárka. Rád chodím kolem Vltavy přes Újezd na Strahov a pak přes Petřín domů. Divoká Šárka je zase mým oblíbeným rekreačním místem, kde s přáteli lehneme na deku a užíváme si pobyt v přírodě.

Podniky

Při toulkách Prahou jsem objevil spoustu zajímavých podniků. Zatímco, když jsem tu začal žít, lákal mě noční život. Čím jsem starší a usedlejší, tak volím spíše denní a klidnější podniky. Na mém domovském Smíchově mám oblíbenou kavárnu, oblíbenou restauraci, kadeřnictví a obchod. Na Malé Straně pan úžasnou a malou vinárnu, která sice nemá zahrádku, zato si tam můžete sednout na schůdky před vchod, obsluha vám poskytne malý stolek a zatímco si dopřáváte dobré víno, můžete se kochat krásnými malostranskými uličkami, sledovat kolemjdoucí a všechno zmíněné dotváří jedinečnou a kouzelnou atmosféru.

Lidé

Získal jsem tu spoustu přátel, co mi však vždycky udělá radost je to, že když dorazím do některému z mých oblíbených podniků, už mě tam znají a přátelsky mě vítají. V mé oblíbené restauraci si mě pamatují úplně všichni číšníci a servírky, vždy mě přivítají s úsměvem a dobírají si mě, protože už předem ví, co si asi dám k jídlu a pití. Člověk se tak vždycky cítí doma. Nebo si zajdu do mého oblíbeného obchodu a vždy si krátce a hezky popovídám s prodavačkou, řekneme si jak se máme, co nového. Nákup je tak hned příjemnější, než když přijdete někam, kde mají nepříjemnou a mračící se obsluhu.

Historie

Jako milovník historie jsem si v Praze vždy přišel na své. V tomhle městě najde člověk snad zástupce všech historických stavebních slohů na území České republiky, nepřeberné množství památek, vždycky je kam jít, všechno má svou historii, vlastní jedinečný příběh a vždycky objevíte něco nového.

Panoramata 

Úplně naposled nesmím zmínit panoramata! Vždycky když jedu tramvají přes most, obdivuji monumentálnost Pražského hradu. Ať už vylezete v Praze na jakýkoliv kopec, nebo se procházíte kolem řeky, či si zajdete na Žižkovský vysílač, vždycky se vám naskytnou dech beroucí výhledy. S kamarádkou se neustále kocháme a fotíme, jako kdybychom byli turisté co jsou tu poprvé, Praha je prostě nádherná a je jedno, že tu žijeme několik let.

Jste z Prahy, nebo jiného města? Co máte na svém městě rádi vy? Nebojte se podělit o názor do komentářů. Pokud se vám články líbí, můžete likem na mé stránce na facebooku, ať vám neuteče žádný nový článek.




pátek 19. července 2019

Z koncertu Eda Sheerana

Moji milí,

konečně je tu pátek a víkend! Mám za sebou pěkně náročný týden, takže jsem se na víkend dost těšil, hodlám dohnat nějaké resty a věnovat se všemu, co běžně přes pracovní týden nestíhám. Zítra mě čeká focení s kamarádkou, ale o tom někdy jindy. Dnes se s vámi hodlám podělit o dojmy z koncertu Eda Sheerana, který jsem navštívil 7.7.2019.


Předem bych rád podotkl, že Edova hudba není zrovna můj šálek čaje, takže jsem si lístek předem nekupoval a do poslední chvíle jsem nevěděl, že tento koncert navštívím. Osud tomu, ale chtěl jinak a nakonec mě na koncert vytáhla kamarádka. Dozvěděl jsem se to pár dní před jeho konáním.

Nejdřív bych se rád vyjádřil k organizačním věcem okolo koncertu. Hudební sláva se konala na Letišti Letňany, moc se mi nezdál seznam omezení a zákazů, která zveřejnila firma, která měla organizaci na starosti a soudě podle komentářů k danému příspěvku na facebooku jsem nebyl jediný. Chápu samozřejmě přísná bezpečnostní opatření a naprosto s nimi souhlasím, co už mi rozum nebral, byl příkaz mít batůžek, nebo kabelku maximálně o velikosti A5. No nevím, mám skoro peněženku velikosti A5, takže co vám budu povídat, vyhovět takovému omezení bylo dost složité. Naštěstí jsme se s tím úspěšně popasovali a mohli jsme vyrazit na koncert.

Trochu jsem se obával, že při množství lidí, kteří se na koncert chystali se budou tvořit dlouhé a pomalu postupující fronty. Tady musím organizátorům vyseknout poklonu, fronty se netvořily, kontroly byly rychlé. Procházelo se přes hlavní kontrolu a poté, pokud se dobře pamatuji ještě přes dvě další. Zřejmě kvůli tomu, aby každý vlezl přímo do svého stanoviště.

My jsme měli lístky na sezení, na tribunu a to do předposlední řady, což jsem byl rád, protože stát několik hodin dole by se mi opravdu nechtělo. Sice bylo pódium daleko, za to jsme měli pohodlí a prostor a o Eda jsme díky velkoplošné obrazovce nepřišlo. Navíc měl koncert tu správnou atmosféru, protože jsme měli jedinečný výhled na dění pod námi. Zážitek jen trochu kazila na červenec nevídaná zima a vítr v zádech.

Co pochválit nemohu, byly ceny nápojů. Ne rozhodně nepatřím k těm, co by si nechali pro korunu vrtat koleno, ale nějakých 180,- Kč za colu a kelímek mi přijde opravdu dost. Nicméně samozřejmě s ohledem na podnikatelský duch se nedivím, jelikož byl zákaz přinášet si vlastní občerstvení, tak který prodejce by toho nevyužil, aby si na zákaznících nenamastil kapsy.

Nyní už k samotnému koncertu. Před skokanku Zaru Larsson jsme nestihli, později následoval James Bay, který je nadějnou hvězdou. No, doma bych si ho nepustil a tenhle styl hudby se mi nelíbí, takže nemohu nezaujatě posuzovat. Kolem dvacáté hodiny nastoupil na scénu Ed. Musím vyzdvihnout, že soudě podle mých dojmů, nemá Ed hvězdné manýry a koncert začal asi pět minut před plánovaným začátkem. Což mi bylo sympatické, vezmete-li v úvahu, že některé hvězdy mají zpoždění třeba hodiny a jiné pro změnu koncerty rovnou ruší.

Ed je velmi talentovaný zpěvák a muzikant, vycházející britská hvězda. Jak už jsem zmínil na začátku, není to můj šálek kávy a doma ho neposlouchám, ale některé jeho nejznámější hity samozřejmě znám a musím obdivovat jeho píli a umění. Ed odehrál koncert bez přestávky a bez kapely. Celou dobu svůj zpět doprovázel hrou na kytaru a zazněly jeho největší hity. Atmosféra byla úžasná, moc se mi líbilo, když se za tmy rozsvítilo tisíce mobilů a světla doprovázela Edův zpět (bylo nás tam skoro 80 000!). Ed má talent publikům dostat do varů a vyvolat jedinečnou atmosféru, chvílemi všichni zpívali, tančili. Jednalo se o jedinečný sdílený zážitek. Muzikant zpíval živě a zpěv byl aspoň z mého pohledu perfektní.

Také musím zmínit, že na koncertu jsem viděl zástupce snad všech věkových kategorií, od naivních mladých dívek, přes rodiny s dětmi, zamilované páry až po lidi pokročilejšího věku. Mezi těmi všemi má zřejmě Ed své fanoušky, což se málokdy vidí.

Osobně jsem si více užíval tanečnější a rytmičtější písně. Když následovala šňůra pomalejších zamilovaných písniček, tak mě to chvílemi unavovalo. Ano, mám rád i takové pomalejší písně, ale spíše ty depresivnějšího charakteru o nešťastné lásce, například od Lary Del Rey. Celý koncert jsem si užil, byl to opravdu velkolepý zážitek. Určitě se v budoucnu rád takového velkého koncertu opět zúčastním.

Rozhodli jsme se, že odejdeme z koncertu asi o dvacet minut později, protože nám bylo jasné, že doprava metrem zpět do města bude tristní. K mé hrůze měli takový nápad snad úplně všichni, takže jsme se tomu nevyhnuli.

Tímto bych se s vámi pomalu rozloučil a brzy se můžete těšit na další článek. Co vy, byli jste na Edovi, nebo nějakém jiném velkém koncertu? Jaké dojmy máte?

Pokud se vám článek líbil, tak mi nezapomeňte dát like na mém facebooku, ať nepřijdete o žádný další.

Užijte si víkend!


Jáchym




středa 17. července 2019

Křivoklát a okolí

Moji milí,

vítám vás u nového článku, který je opět věnován cestování po České republice. Tentokrát jsem se zaměřil na Křivoklát, který jsem navštívil v loňském létě. Přiznávám s ostudou, že toto je poslední článek o sérii výletů, které jsem absolvoval minulý rok a pak už budou konečně následovat letošní výlety.

Na Křivoklát jsem se vypravil s kamarádem a to z Prahy přímým autobusem, který podotýkám, v té době jezdil jen dvakrát za den, pokud se nepletu. Naštěstí to měl dopravní podnik celkem dobře rozvržené a tak jsme na Křivoklát dorazili dopoledne a zpět se vraceli pozdě odpoledne.

Křivoklát je podle mě jeden z nejkrásnějších a nezachovalejších hradů v České republice a má bohatou historii. Jednalo se o královský hrad, patřící Přemyslovcům a Lucemburkům, ale i o vězení pro řadu významných osobností, jako dítě zde byl ještě coby princ Václav vězněn Karel IV. Svého času sloužil Křivoklát i jako vězení, pokud si dobře pamatuji výklad průvodce. Jelikož snad na žádné prohlídce, kterou absolvuji, nechybí rádoby vtipný starší pán a jeho manželka, která se za něj stydí, nezapomněl tento pán hlasitě okomentovat výklad, že aspoň k něčemu byl ten hrad dobrý, když sloužil jako pivovar.

Jednalo se o mou druhou návštěvu hradu, poprvé jsem hrad navštívil před lety, když mi bylo snad patnáct let. Okolí hradu je malebné, v obci pod ním se nachází několik hezkých restaurací, kde si můžete dát českou klasiku. Množství restaurací není tak velké, jako třeba na Karlštejně, ale i tak je z čeho vybírat, na rozdíl od Červené Lhoty, kde je jen jedna restaurace s ne příliš pestrou jídelní nabídkou.

V sezóně je čekání na prohlídku hradu (výběr je samozřejmě z několika okruhů, já jako vždy absolvoval ten největší) zpříjemněno bohatým programem, nechybí šermířské souboje, břišní tanečnice, ani sokolníci. Navíc se zde nachází obchody s občerstvením i suvenýry.

Závěrem příspěvku přikládám několik fotografií. Za sebe návštěvu hradu vřele doporučuji.